Voroplavba na Otavě

Vorař Josef Mirwald a jeho vzpomínky na plavení dřeva na Otavě

Josef Mirwald se narodil v roce 1901 a byl vorařem na Otavě. Mnoho let se plavil na dřevěném voru od Čeňkovy Pily až do Strakonic a přepravil tímto způsobem sáhy dřeva. Byl občanem Československa a bydlel v Bohdašicích. Bohdašice jsou dnes částí Dlouhé Vsi v okrese Klatovy. Nacházejí se čtyři kilometry na jih od Sušice mezi Kašperskými Horami a Hartmanicemi.

V roce 1979, ve věku 75 let, sepsal své vzpomínky na dobu, kdy pracoval jako vorař. Tyto poznámky odkázal spolu s kresbami a dalším obrazovým materiálem Muzeu Šumavy v Pasově (Böhmerwaldmuseum Passau). Dokumenty se dnes nacházejí v Městském archivu Pasov, karton Bergreichenstein, C 1944 (Josef Mirwald). V té době nebydlel Josef Mirwald v Čechách, nýbrž v Bavorsku v Unterföhringu. Většina německých obyvatel totiž musela Šumavu po roce 1945 opustit a vybudovat si v Německu nový život. 

Josef Mirwald obdržel v roce 1932 oprávnění pracovat jako lodník na Otavě. Díky němu směl řídit vory na Otavě. Ve svých vzpomínkách se stále vracel k nebezpečí, jež provázelo práci lodníků a vorařů na Otavě. Píše, že to bylo „nebezpečné povolání … mysleli jsme si, že naše vodní cesta je ta nejnebezpečnější“ (Citát z dopisu z 27.4.1976) a že byli „voraři sebevrazi“.

Josef Mirwald o horním toku Otavy: 

„Nejnebezpečnější úsek byl na začátku Otavy u Čeňkovy Pily. Spád 10%, pak skrz  Schellmerovu uličku, hned na to ostrá zatáčka, Paulina louka, Bednářská louka, Rejštejn, Radešov, Anín, Dlouhá Ves, to byl úsek plný nebezpečných míst, která nebyla až do roku 1940 upravena.“ 

Vor na cestě mezi Čeňkovou Pilou  a Dlouhou Vsí, zde je v Schellmerově uličce se sílícím proudem a 10% klesáním velmi nebezpečné místo.

„To by mohla být Sepp Bauer, parťák z Dlouhé Vsi“

(Böhmerwaldarchiv Passau, Kasten Bergreichenstein, C 1944 (Josef Mirwald, Bild Nr. 5).)

Josef Mirwald o nebezpečích: 

„Je mi 75 a pamatuji si ještě na staré voraře a vrátné [muže řídící vory], kteří už tehdy byli mimo službu. Za jejich časů to bývalo ještě divoké. Vzpomínám si na jejich vyprávění plná dobrodružství, nebezpečí, ale i obav a strachu. Často museli riskovat smrtelně nebezpečný skok, aby přežili. Vícekrát si prošli velkými nehodami, když jejich vor (prám) najel na skálu nebo hráz splavu, převrátil se v jezu nebo jiném obtížném místě a rozlétl se na tisíc kousků. Já sám jsem ještě projížděl dvěma takovými místy u Horažďovic. Brzo však byly narovnány. Za tím účelem se musel vybudovat umělý jez se šlajsnou, aby se vyrovnal spád. My, poslední generace vorařů, jsme na rozdíl od našich předchůdců zažili jen bezvýznamné nehody. Ale přesto došlo k jednomu úmrtí u Horažďovic i za mých časů, na začátku 20. let 20. století. Tím mrtvým byl český kormidelník Ferdo Ranitschka. Bylo mu jistě už sedmdesát a na vodě už leccos zažil. Avšak tentokrát se příliš spolehl na svou sílu a to byl jeho konec.“

Josef Mirwald o úseku mezi Strakonicemi a Prahou:

„Party českých vorařů od nás převzaly vory ve Strakonicích a plavily se až do Prahy. Musely několikrát přenocovat, jejich postup závisel hodně na větru, bez něj se v klidných vodách mezi jezy posunovaly dopředu jen velmi pomalu. Proto se musely odpichovat za pomoci dlouhých tyčí. Já jsem s českou partou jel jen jednou, přišlo mi, že se vše vleče, na tom úseku to bylo dost nudné, neboť voda byla velmi klidná, jako mrtvá. Ve srovnání s tím je to u nás při silnějším proudu zábavnější. Ale samozřejmě že je to v našem živějším řečišti i nebezpečnější. To vyplývá už z toho, že od začátku až po Dlouhou Ves je potřeba pět mužů. My jsme byli z Dlouhé Vsi do Strakonic čtyři a Češi potřebovali na vor od Strakonic do Prahy jen tři chlapy.“