Furth i. Wald
Christa Anna Dvorak: „Aus Böhmen vertrieben – aus Sachsen geflohen- in Bayern heimisch geworden“, Andreas-Haller-Verlag, Passau 1997.
Christa se dostala do uprchlického tábora Furth im Wald jako dítě se svou rodinou:
Co rodiče do začátku školního roku ale změnit ani zlepšit nemohli, bylo naše stísněné ubytování. Na podzim 1949 přijelo ještě mnohlo lidí, kteří potřebovali alespoň postel. Když o tom dnes přemýšlím, nevím, jak mohla naše rodina takový život zvládnout. Ale nějak to muselo jít a nějak to také šlo. Kdo by tehdy myslel např. na psycholgickou pomoc zneuctěným ženám nebo na odpovídající stravu pro podvyživené děti? Německo bylo na dně, místní lidé sami potřebovali čas na to, aby se vzchopili, a tak toho na 13 miliónů uprchlíků a vyhnanců mnoho nezbylo. Každý se musel starat sám o sebe. S velkou vděčností jsme přijali tu trochu peněz do začátku, pár kousků darovaného oblečení i jídlo, které děti dostávaly ve škole, ale to všechno byla jen ona pověstná kapka na horký kámen.
Franz Leitermann
Zpráva inspektora finančního úřadu Franze Leitermanna z Bystřice, okres Železná Ruda, který se v listopadu 1946 dostal se svou rodinou přes Furth im Wald do Hesenska.
Zdroj: Bundesministerium für Vertriebene, Flüchtlinge und Kriegsgeschädigte (Hrsg.), Theodor Schieder: „Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus ost- Mitteleuropa. Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei. Band 2. Deutscher Taschenbuch Verlag 1957, Nachdruck 1984.
[...]
13. listopadu 1946 byl sestaven náš transport. My a několik dalších rodin jsme s našimi zavazadly skončili v jednom vagónu pro přepravu dobytka. Tento velmi dlouhý vlak jel přes Nýrsko – Janovice do města Furth im Wald, kde jsme museli vystoupit kvůli odvšivení a registraci. Tam také přistoupila moje dcera Johanna, která už byla v Bavorsku a dověděla se, že náš vlak tudy bude projíždět. Cesta vedla dále přes Norimberk, Fürth, Würzburg, Gemünden do Aschaffenburgu. Zde bylo znovu odpojeno několik vagónů. Přes Darmstadt jsem se pak dostali do tábora v Bensheim-Auerbachu.
Cesta vlakem byla velice nepříjemná, na bednách se sedělo velice nepohodlně a nebylo zde ani žádné osvětlení. Topilo se železnými kamínky, které stály v rohu vagónu, a stále hrozilo, že se převrátí. Při otřesech padala vyskládaná zavazadla na zem a rozbíjelo se nádobí. Potřebu jsme mohli vykonat pouze tehdy, když jsme vystoupili ze stojícího vlaku (mimo nádraží) s tím nebezpečím, že ujede. Pro rodiny s malými dětmi byla tato cesta obzvláště obtížná. Otřesný dojem na nás dělala rozbořená města a rozbombardovaná nádraží podél železniční tratě.
Stejně jako naložení svého majetku do vagónů si museli vysídlenci zařídit i jeho vyložení sami. Protože nejvíce věcí bylo napěchováno do beden, dalo se s některými obtížně manipulovat.
Cesta za „svobodou“ byla zklamáním i přesto, že jsme měli radost, že jsme unikli tyranii. K bolesti nad ztrátou domova se totiž přidružily nové starosti a velká bída v rozbombardované a hladovějící hostitelské zemi. Tam doma bydlely rodiny a příbuzenstvo většinou ve stejné obci nebo v blízkém okolí. Vysídlením v jednotlivých transportech byly od sebe odtrženy a rozmístěny po celém Německu, což zvláště staré lidi naplňovalo velkým žalem.
Helga Großmann-Smola
Zdroj: Helga Großmann-Smola: Cesta do neznáma, In: Hans Harwalik – Fritz Pimmer (Hrsg.), Winterberg in Böhmerwald, Freyung 1995, S. 568 – 573.
[...]
19. března, na sv. Josefa., krásného jarního dne, nás pod dohledem četníků odvedli na nádraží. Ve zcela přeplněných dobytčácích jsme se znovu vydali na cestu do neznáma. Ve městě Furth im Wald, konečně na německé půdě, jsme dostali do ruky lístky, na které jsme měli napsat – znělo to jako výsměch – kam bychom si „přáli jít“. Na výběr jsme měli Hanau, Höchst a Rüdesheim. Kdo z nás z Vimperka kdy předtím slyšel něco o Hanau? Ještě tak možná něco o Höchstu kvůli jeho průmyslu, určitě o Rüdesheimu na Rýnu, ale o Hanau? Už v Prachaticích jsme byli odvšiveni. Byla to procedura, která nás spíše pobavila než urážela a kterou měli za potřebí spíše ti, co ji nařídili. Také ve Furthu jsme byli znovu „odvšiveni“…
Další cesta z Furthu byla strastiplná a nedůstojná. Občas byl vlak zastaven a určité osoby z něj museli vylézt a ukázat se. Lidé byli obviňováni a vyzrazováni, zřejmě se hledali váleční zločinci. Ti, kterých se to týkalo, měli strach, že budou z blíže neurčených důvodů zadrženi a že nebudou smět pokračovat v cestě se svými příbuznými. Někdy vlak zastavil a všichni museli vystoupit, abychom podél železničních kolejí mohli vykonat dlouho zadržovanou potřebu. Každý se obával, že včas znovu nenajde ten správný, ten „svůj“ vagón. Stávalo se také, že muži během jízdy pootevřeli posuvné dveře vagónu, aby tak umožnili nějaké staré ženě, kterou drželi na rukou, vykonat potřebu.
[...]
Vzpomínky Emila Spitzenbergera
Zdroj: Naubauer, Richard: Wo meine Wiege stand s’Lebuachert. Erinnerungen an das ehemalige Grenzdorf Ober- und Unterlichtbuchet mit Scheuereck im Böhmerwald, Verlag Dorfmeister, Tittling 2004.
[…]
Zástup Němců, kteří pochodovali mlčky městem směrem k nádraží, nebral konce. Muži, ženy, děti a starci šli tiše, mlčeli, jako nějaký nesmírně dlouhý pohřební průvod. Po obou stranách je doprovázeli čeští četníci, policisté a partyzáni, kteří s připravenými zbraněmi a v nejrůznějčích německých mundúrech asi vykonávali čestný doprovod. Z balkónů a oken německého města přihlížely průvodu čerstvě zabydlené české paničky, měly ale radost ze svých lehce nabytých domů, které Němci museli opustit. Nástup do vagónů probíhá bez problémů a klidně. Skupiny, které byly už v táboře odpočítány a očíslovány, jsou nyní odvedeny k už očíslovaným vagónům, v kterých jsou i jejich zavazadla a do kterých musejí nastoupit. Pak se zavřou vrata vagónu až na malou štěrbinu a partyzán s puškou se postaví na hlídku. Vystupovat už je zakázáno. Teprve se setměním se dlouhý vlak, opatřený vzadu i vpředu lokomotivou, začne pohybovat. Voják stojící před každým vlakem nastoupí a časně ráno jsme v Plzni. Tam stojíme několik hodin, vystupovat je zakázáno. Odpoledne se přes Domažlice dostaneme na hranici do města Furth im Wald. Na bavorské půdě partizán zmizí. Všichni musí vystoupit, umýt se, na záchod. Během prohlídky kvůli hmyzu a nemocem je každý posypán odhmyzovacím práškem, ale k jídlu nedostaneme nic, jen na každou rodinu se přiděluje trochu chleba, cukru a mouky. Je zde pouze německý vlakový personál, skoupý na slovo a nepříjemný. Tak se dostaneme do Chamu, kde je odpojena část posledních vagónů a utečenci jsou rozděleni do obcí v okolí. My pokračujeme dále a jeden den stojíme v Řezně. Nikdo neví, kam s námi. Téměř ve všech obcích už uprchlíci jsou. Starostové se brání přijímání nových uprchlíků.
Share this page
