Sněžná / Schneedorf

Anni Guschlbauer

Vzpomínky Anny Guschlbauer z usedlosti „u Tobiase“ (provdané Costiuk), narozené 1934, která musela se svou rodinou jako poslední opustit Dolní Sněžnou (Unterschneedorf)

"Die Schneedörfer und Orte der Umgebung in Böhmerwald", Augsburg 1988, S. 317 - 318.


V roce 1946 jsem bydlela se svými rodiči, babičkou a svou mladší sestrou v Dolní Sněžné nahoře v domě, kde se říkalo u Tobiase, a odkud pocházela moje maminka.
Můj otec, povoláním foukač skla, byl v sociálnědemokratické straně a odmítl vstoupit do NSDAP. Proto jsme jako jediná rodina z Dolní Sněžné zůstali ušetřeni odsunu.
Někdy v červnu 1946, když byli z vesnice vyhnáni poslední Němci, k nám přišel český správce a řekl nám, že se máme přestěhovat dolů na statek k Weachteiovi, abychom se mohli starat o zvířata, která zde ostatní museli nechat. Bylo to strašidelné: V téměř liduprázdné vesnici volně pobíhali psi, slepice, kachny, husy ... Býci byli na statku u Draxlerů, koně ve stájích u Oldrichtera a někdo to všechno musel nakrmit. Všechny krávy, bylo jich asi 50 až 60, byly umístěny do stájí u Weachteia, pokud se tam vešly, zbytek pobíhal po uzavřeném dvoře. Rodiče strávili celý den dojením krav. Já jsem musela dojit kozy. Mléko se zpočátku jednoduše vylévalo a asi po čtrnácti dnech ho začali v nepravidelných intervalech odvážet. Každou chvíli za námi chodil český správce a dával nám příkazy. Krav postupně ubývalo. Evidentně se správcovým vědomím bylo každou noc několik zvířat odvezeno.
Domy zůstaly tak, jak byly opuštěny. Když jejich obyvatelé museli narychlo pryč, zůstalo na stolech často ještě nádobí. Maminka mně a mojí sestře stále opakovala: „Nic z těch domů neberte, ti lidé se zase vrátí.“ Také Češi si zpočátku německý majetek nepřisvojovali. Do října 1946 nezmizely ze statků žádné stroje ani nářadí. Jenom k nám nahoru k Tobiasovi, kde jsme měli ještě něco z domácnosti, se někdo vloupal. Zloděje ale chytli a my jsme si mohli vyzvednout naše věci v Prachaticích. Na přelomu června a července 1946 k nám Češi přivezli dvě německé ženy zraněné při výbuchu bomby, které nám měly asi dva měsíce pomáhat s prací. Jedna z nich, jistá paní Schmid, byla ženou nějakého kapitána pravděpodobně z Hamburku.
Ve Spálenci zůstaly ještě čtyři německé rodiny. Nejblíže k nám bydlela rodina Wienerů, s jejichž dcerou Rosou jsem se přátelila. Do Spálence jezdila také dodávka s chlebem. Ostatní potraviny jsme si mohli koupit za potravinové známky ve Volarech. Jinak jsme žili z mléka a z toho, co vyrostlo na domovních zahrádkách.
Němci schovávali před vyhnáním cenné předměty a zbraně ve zdech z kamene. Valnou většinu z těchto skrýší Češi brzy objevili. Buď měli nějaké přístroje na hledání nebo podle polohy kamenů poznali, že tam někdo něco schoval. Vždycky když jsme viděli hadr napuštěný olejem vedle nějaké zdi, věděli jsme, že zde byla vyloupena zase nějaká skrýš. My děti jsme také chodily hledat, ale nikdy jsme nic nenašly. Můj tatínek jednou zakopal pušku, ale když se tam šel už za dva dny podívat, byla skrýš prázdná. Ještě teď vidím, jak po kostele ve Sv. Magdaléně pobíhaly krávy, a uvolněná prkna z podlahy trčela do výšky. Evidentně i zde pod prkny někdo zřídil skrýše, které ale byly brzo objeveny.
Do konce října byla všechna zvířata z vesnice pryč a zavládlo hrobové ticho. Opět za námi přišel český správce a řekl: „Váš úkol zde byl splněn!“. V Lenoře nám přidělili byt a můj tatínek pracoval v tamní sklárně jako foukač skla. Od přelomu dubna a května 1947 jsme já a moje sestra musely chodit do tamní české školy, ničemu jsme tam ale nerozuměly.
Na konci října 1947 přišli policisti a řekli: „Zítra odjedete s transportem. Buďte ráno připraveni na nádraží se vším, co si s sebou chcete vzít!“ Neřekli nám ale, kam pojedeme. V dobytčáku ještě s jednou rodinou jsme po půldenní jízdě dorazili do Včelničky u Tábora. Zde musel tatínek pracovat opět jako sklář. Moje babička, které bylo přes sedmdesát, zůstala v Milešicích, kde pomáhala příbuzným.
Moje maminka se nyní začala všemožně snažit, abychom i my byli vysídleni. Sama jela do Prahy a nakonec pro nás získala povolení k vycestování. Mohli jsme si pronajmout železniční vagón, naložit na něj všechen náš majetek a dopravit ho přes hranice. My jsme pak vyzvedli naši babičku a 1. 10. 1948 jsme pěšky odešli k hranici u Philippsreutu.