Příjezd do Bavorska
Christa Anna Dvorak: Aus Böhmen vertrieben – aus Sachsen geflohen - in Bayern heimisch geworden, Andreas-Haller-Verlag, Passau 1997.
Co rodiče do začátku školního roku ale změnit ani zlepšit nemohli, bylo naše stísněné ubytování. Na podzim 1949 přijelo ještě mnohlo lidí, kteří potřebovali alespoň postel. Když o tom dnes přemýšlím, nevím, jak mohla naše rodina takový život zvládnout. Ale nějak to muselo jít a nějak to také šlo. Kdo by tehdy myslel např. na psycholgickou pomoc zneuctěným ženám nebo na odpovídající stravu pro podvyživené děti? Německo bylo na dně, místní lidé sami potřebovali čas na to, aby se vzchopili, a tak toho na 13 miliónů uprchlíků a vyhnanců mnoho nezbylo. Každý se musel starat sám o sebe. S velkou vděčností jsme přijali tu trochu peněz do začátku, pár kousků darovaného oblečení i jídlo, které děti dostávaly ve škole, ale to všechno byla jen ona pověstná kapka na horký kámen.
Helga Großmann-Smola: Cesta do neznáma
Zdroj: Helga Großmann-Smola: Cesta do neznáma, in: Hans Harwalik – Fritz Pimmer (Hrsg.), Winterberg in Böhmerwald, Freyung 1995, S. 568 – 573.
Helga Großmann-Smola sepsala tuto zprávu pro přednáškový večer 10. setkání vimperských krajanů ve Freyungu. Tato zpráva byla rozšířena o několik zážitků neznámé autorky, která zveřejnila své vzpomínky na první transport vyhnanců z Vimperka v „Böhmerwälder Heimatbriefe“ v sešitě 5/1966.
[...]
19. března, na sv. Josefa., krásného jarního dne, nás pod dohledem četníků odvedli na nádraží. Ve zcela přeplněných dobytčácích jsme se znovu vydali na cestu do neznáma. Ve městě Furth im Wald, konečně na německé půdě, jsme dostali do ruky lístky, na které jsme měli napsat – znělo to jako výsměch – kam bychom si „přáli jít“. Na výběr jsme měli Hanau, Höchst a Rüdesheim. Kdo z nás z Vimperka kdy předtím slyšel něco o Hanau? Ještě tak možná něco o Höchstu kvůli jeho průmyslu, určitě o Rüdesheimu na Rýnu, ale o Hanau? Už v Prachaticích jsme byli odvšiveni. Byla to procedura, která nás spíše pobavila než urážela a kterou měli za potřebí spíše ti, co ji nařídili. Také ve Furthu jsme byli znovu „odvšiveni“…
Další cesta z Furthu byla strastiplná a nedůstojná. Občas byl vlak zastaven a určité osoby z něj museli vylézt a ukázat se. Lidé byli obviňováni a vyzrazováni, zřejmě se hledali váleční zločinci. Ti, kterých se to týkalo, měli strach, že budou z blíže neurčených důvodů zadrženi a že nebudou smět pokračovat v cestě se svými příbuznými. Někdy vlak zastavil a všichni museli vystoupit, abychom podél železničních kolejí mohli vykonat dlouho zadržovanou potřebu. Každý se obával, že včas znovu nenajde ten správný, ten „svůj“ vagón. Stávalo se také, že muži během jízdy pootevřeli posuvné dveře vagónu, aby tak umožnili nějaké staré ženě, kterou drželi na rukou, vykonat potřebu.
Po nekonečné jízdě byly v Hanau odpojeny některé vagóny, mezi nimi i ten náš. Ostatní pokračovaly směrem na Höchst a Rüdesheim. My „z Hanau“ jsme měli před sebou už jen krátkou cestu směrem na Fuldu a v Nieder-Rodenbachu jsme konečně mohli opustit vagóny, zatímco ostatní pokračovali ještě do Langenselboldu. Na železničním přejezdu čekaly volské povozy vedené sedláky z okolí, na které jsme naložili naše zavazadla. Část obyvatel Vimperka se dostala do Rückingenu, zbytek nahoru na kopec do Ober-Rodenbachu. Cílem byla malá vesnička o třístech duší, která se pro mnohé z nás měla definitivně stát novým domovem.
Asi šest týdnů jsme spali na slámě v sále hostince Antona Petera. K dispozici jsme měli pouze jedno „sanitární“ zařízení na dvoře a jen jedinou pumpu. Podmínky pro vaření tak byly velice obtížné. Nakonec byli všichni přiděleni na selské usedlosti a do nouzových bytů. Některým rodinám se podařilo usadit se v jiných oblastech Německa; většině bylo nejmilejší Bavorsko. Časem se také sloučily oddělené rodiny a s dalšími transporty se z vlasti do Hesenska dostali znovu i přátelé a známí. V Hesensku jsme měli značné potíže dorozumět se s místními obyvateli a oni s námi, protože hornohesenský dialekt a naše vimperské nářečí nemají žádné společné znaky. Podobně na tom prý byli obyvatelé Vimperka ve Švábsku. Velice těžké to bylo hlavně pro děti, které na Velikonoce 1946 nastoupily v Ober-Rodenbachu do školy.
Život se postupně vracel do normálu. My vyhnaní z domova jsme vzdorovali bezvýchodné situaci, pomáhali jsme znovu vybudovat rozbořené Německo a vytvářeli si novou existenci. Téměř všichni z nás mohou být pyšní na to, co si získali svou pílí, umem a spolehlivostí. Válka přinesla světu obrovské utrpení. Nám navíc sebrala náš milovaný domov, na který nikdy nezapomeneme. Přes to všechno to s námi osud možná myslel dobře. Jestlipak bychom byli šťastní tam u nás doma za tamní politické a hospodářské situace a jako bezprávní otroci, kterým není dopřána ani výchova mládeže v jejich mateřském jazyce? Na tuto otázku si musí každý odpovědět sám…
Zápis z deníku Helmy Keller z 12. května 1945, která uprchla přes česko-bavorskou hranici se skupinou školáků.
Zdroj: Sudetendeutsches Archiv München.
12. 5. Neuhaus – Rosshaupt (Rozvadov). Máme radost, že jsme ve zdraví dorazili na hranici. Zítra budeme v Německu. Potom bude všechno lepší. To jsme si alespoň mysleli – a byli jsme hořce zklamáni. Američané zastavili stále silnější proud uprchlíků do Bavorska. Nezbývá nám nic jiného, než se utábořit na louce pod širým nebem. Noc je studená a vlhká. Padá mlha. Stovky lidí se usadily na louce stejně jako my: Berlíňané, Sasové, Slezané a Pomořané. Ženy s nemluvňaty, starci, opuštěné děti – jednotlivé malé skupinky. V kočárcích a na vozících se lidé snaží zachránit svůj majetek. Svůj kufr už jsem musela dávno někde nechat, protože jsem nebyla schopna ho dál nést. Mám jen to, co mám na sobě – naštěstí ještě zimní kabát, prošívanou deku a, ač to zní možná divně, altovou flétnu. Zdá se, že louka teď bude na delší dobu naší „ubytovnou“. Abychom se neunudili k smrti, dělám se „svými“ dětmi to, co bychom dělali v KLV-táboře [KLV – Kinderlandverschickung – akce, v jejímž rámci byly děti z měst ohrožených bombardováním posílány na venkov]. To znamená, že zpíváme, vyprávíme si, cvičíme a hrajeme hry. Učitelka se pokouší vyučovat, ačkoli nemá žádné pomůcky. Stalo se zvykem, že každý večer zpívám s dětmi nějakou píseň a hraju k tomu na flétnu. Všichni na louce už na toto zakončení dne čekají, aby tak mohli pod stanem z hvězd alespoň na pár hodin zapomenout na svou situaci. Američané dávají dětem bílý chléb a čokoládu. Pokřikují: „Hallo Fraulein“ a dávají dívkám a ženám celé zásobovací balíčky. Já tam nechodím.
22. 5. Dnes mám 19. narozeniny. Dva Berlíňané z louky a děti mi zazpívali dostaveníčko. I přes nepříznivé okolnosti to byl pěkný den, protože jsme byli mladí a plni chutě do života.
4. 6. Konečně se Američané uráčili pustit nás dál. Nesmíme ale přímo přes nedalekou hranici, nýbrž musíme oklikou přes St.Katharina [Sv. Kateřina], Linsendorf, Dianaberg [Diana] až na hranici u Eisendorfu [Železná] (Ruštejn). Když jsme tam dorazili, byla hranice už půl hodiny zavřená. My jsme to ale nevzdali a nádherně jsme přespali na jednom seníku.
5. 6. Konečně jsme v Bavorsku! Jako „Němci“ už nebudeme v nebezpečí. Naše radost ale brzy narazí na překážky. Uprchlíci jsou přivítáni katolickým duchovním a posláni do nejbližšího stravovacího zařízení. Když tam dorazím se svým hloučkem, řekne mi doslova: „Pro nácky nic nezbylo!“ – To musejí mé přísně katolicky vychované děti nejdříve strávit. Přesto jdeme s velkým davem přes Pfrentsch do Waidhausu. Tam je ve škole stravovna.
Auguste Eppinger-Unterrainer: Prožité - protrpěné. Vyhoštění rodiny Damiana Eppingera ("Mikschler")
Zdroj: Auguste Eppinger-Unterrainer: Erlebtes – Erlittenes. Ausweisung der Familie Damian Eppinger ("Mikschler"), In: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung in Böhmerwald, Augsburg 1988, S. 316.
Když bylo v Horní Sněžné [Oberschneedorf] a v Nových Chalupách [Neuhäuser] sklizeno a vymláceno obilí, dostali jsme lístky s výzvou k odsunu. Na sbalení jsme měli jeden týden. 6. září 1946 jsme byli převezeni spolu s rodinami Pechmann ("Kasperl"), Jungbauer ("Großkopf"), Mickschl ("Mikschlschuaster"), Penterling ("Peterl") a jednou českou rodinou, která zde byla nasazena do vedení družstva, do pracovního tábora pro muže ve Volarech. Tři rodiny ještě zůstaly v Nových Chalupách. V táboře se můj otec brzy dověděl, že Američané na hranici ve Furthu přijímají pouze úplné rodiny, nám ale chyběl můj bratr Robert, který byl v internačním táboře v Českých Budějovicích. To také otec ihned nahlásil na vedení tábora ve Volarech a pokoušel se zařídit, aby byl Robert propuštěn do odjezdu dalšího transportu, který byl naplánován na 13. září. Protože času bylo málo, zažádali jsme o odklad odsunu. Transport odjel bez nás a my jsme byli hned dalšího dne převezeni do Husince. Všichni, až na maminku a nejmladší, teprve šestiroční sestru, jsme byli přiděleni na práci do továrny na klobouky a museli jsme se o sebe starat sami. Asi po dvou týdnech přišel rozkaz, že se všichni Němci mají vrátit do tábora, protože bude odjíždět poslední transport. Když jsme přijeli znovu do Volar, musela naše Anna, která byla zdravotní sestřičkou, převzít činnost v táborové ošetřovně. Vypadalo to tam strašně bezútěšně, nebyly tam skoro žádné léky. Uplynuly ještě další dva týdny, než byly přivezeny i německé rodiny z jazykových ostrovů. Náš Robert nepřijel. Otec už se na něj nevyptával, protože jsme slyšeli, že lidé bývají ve vězeních biti a ponižováni, než je pustí k příbuzným do vysídlovacích táborů. A tak, abychom mu ještě více neuškodili, podrobili jsme se osudu. 10. října jsme byli odvezeni na nádraží ve Volarech a „naloženi“ do vagónů. Naše Anna dostala na starost zdravotní péči během transportu; v našem vagónu byli nemocní lidé. Po nekonečné cestě jsme dorazili na hranice do města Furth im Wald, kde jsme se trochu zdrželi a dostali najíst. Američané kontrolovali každý vagón. Večer jel transport vyhnanců dále a 13. října jsme dorazili do Neumarktu v Horní Falci. Mezi místním obyvatelstvem panovala nejdříve velká bezradnost. Kam s tolika lidmi? Po dlouhých poradách byli nemocní a ti, co nemohli chodit, převezeni do starobince. Přijely nákladní vozy a se vším, co jsme měli, nás odvezly na hrad Kastl, kde jsme skončili v sýpce. Když se druhý den rozednilo, viděli jsme, že jsme v chudém kraji a že tady nemůžeme zůstat. Otec se rozhodl, že požádá o přeložení do okresu Pasov. Ten byl sice uzavřen, ale Pfarrkirchen rodiny ještě přijímal a my jsme dostali povolení k přestěhování. V Rottaler Hof jsme museli ještě jednou do tábora a teprve krátce před Vánoci jsme dostali přidělený byt v Brandstatu. Více než tři měsíce na cestě z důvěrně známého domova do ciziny! – Tam se na nás lidé dívali úkosem, ale když zjistili, že jsme pracovití lidé, brzy se jejich chladný odmítavý postoj změnil.
Irmina Nussbaum: Vyhnání
Zdroj: Nussbaum, Irmina: Die Vertreibung, In: Pfarrgemeinde Kuschwarda in Böhmerwald, Tittling 1996, S. 331 – 332.
[...]
Na druhý den odjel vlak směrem na Furth im Wald. Na hranici prováděla německá strana odvšivování osazenstva vlaku. Potom jsme pokračovali do švábského města Göppingen. Na neděli svaté Trojice jsme tak mohli „oslavit“ posvícení ve sběrném táboře v jedné německé škole.
Některé vyhnance si odvezli příbuzní, kteří už v západním Německu bydleli, ale většina se musela o bydlení, práci atd. postarat sama, což v tehdejším zničeném Německu nebylo vždy jednoduché.
Na cestě do Bavorského lesa jsme si chtěli během několikahodinové zastávky v Ulmu prohlédnout místní chrám, ale málem jsme ho mezi samými troskami ani nenašli a pod jeho gotickou klenbou jsme mohli obdivovat i modré nebe.
Byli jsme velice rádi, že jsme se směli usadit v Bavorskou, kousek od našeho bývalého domova. V roce 1947 tam za námi přišli i muži z naší rodiny, kteří byli do té doby ve vězení.
Naubauer, Richard: Wo meine Wiege stand s’Lebuachert. Erinnerungen an das ehemalige Grenzdorf Ober- und Unterlichtbuchet mit Scheuereck im Böhmerwald, Verlag Dorfmeister, Tittling 2004.
[…]
Zástup Němců, kteří pochodovali mlčky městem směrem k nádraží, nebral konce. Muži, ženy, děti a starci šli tiše, mlčeli, jako nějaký nesmírně dlouhý pohřební průvod. Po obou stranách je doprovázeli čeští četníci, policisté a partizáni, kteří s připravenými zbraněmi a v nejrůznějčích německých mundúrech asi vykonávali čestný doprovod. Z balkónů a oken německého města přihlížely průvodu čerstvě zabydlené české paničky, měly ale radost ze svých lehce nabytých domů, které Němci museli opustit. Nástup do vagónů probíhá bez problémů a klidně. Skupiny, které byly už v táboře odpočítány a očíslovány, jsou nyní odvedeny k už očíslovaným vagónům, v kterých jsou i jejich zavazadla a do kterých musejí nastoupit. Pak se zavřou vrata vagónu až na malou štěrbinu a partizán s puškou se postaví na hlídku. Vystupovat už je zakázáno. Teprve se setměním se dlouhý vlak, opatřený vzadu i vpředu lokomotivou, začne pohybovat. Voják stojící před každým vlakem nastoupí a časně ráno jsme v Plzni. Tam stojíme několik hodin, vystupovat je zakázáno. Odpoledne se přes Domažlice dostaneme na hranici do města Furth im Wald. Na bavorské půdě partizán zmizí. Všichni musí vystoupit, umýt se, na záchod. Během prohlídky kvůli hmyzu a nemocem je každý posypán odhmyzovacím práškem, ale k jídlu nedostaneme nic, jen na každou rodinu se přiděluje trochu chleba, cukru a mouky. Je zde pouze německý vlakový personál, skoupý na slovo a nepříjemný. Tak se dostaneme do Chamu, kde je odpojena část posledních vagónů a utečenci jsou rozděleni do obcí v okolí. My pokračujeme dále a jeden den stojíme v Řezně. Nikdo neví, kam s námi. Téměř ve všech obcích už uprchlíci jsou. Starostové se brání přijímání nových uprchlíků.“
Mathilde Kreitmaier geb. Thuma: Dětství a vyhnání, In: Kieweg, Herbert, Weasch’n, Wusch’n und Gulatsch’n. Die Pfarrei Sablat in Geschichte und Geschichten, 1994.
[...]
Ve městě Furth im Wald si nás převzali Američané a německé úřady. Poprvé jsme zde dostali čerstvé potraviny. Další trochu delší zastávka byla v rozbombardovaném Schwandorfu. Už cestou jsme na chvíli zastavovali na menších nádražích. Přes Norimberk jsme se nakonec dostali do Augsburgu, kde jsme opustili vlak. Úřady byly zahlceny příjmem 1200 uprchlíků, kteří přijeli tímto transportem na západ z Prachatic. Po třídenní cestě jsme tak konečně našli více než nouzové ubytování v rozbombardované pletárně. A protože byl zrovna svátek Božího těla, konala se i v táboře mše. Následujícího dne byl transport rozdělen. Rodiny řemeslníků byly poslány do města Füssen v regionu Allgäu; sedláci a domkaři se svými rodinami se dostali do tábora v Neuburgu an der Donau. Tábor zde byl zřízen z ubytoven pro studenty. Zde jsme byli ubytováni následujících osm dnů. Dlouhým trmácením během transportu a z nedostatku stravy jsme byli všichni zcela vyčerpáni.
Opět o týden později jsme byli s asi 30 dalšími na otevřeném nákladnín voze převezeni do Untermaxfeldu v Donaumoos. To už se psalo 1. července. V této rovinaté, a pro nás proto tak nezvyklé krajině s černou bahnitou půdou, se nám po šumavských horách opravdu stýskalo. Netušili jsme, že Untermaxfeld se nám na několik let stane novým domovem, neboť jsme se stále upínali k naději, že se budem smět brzy vrátit zpátky do naší vlasti. Byli jsme ubytováni v sále vesnického hostince. Na podlaze bylo dostatek slámy, a tak jsme se poprvé po mnoha dnech dočkali hlubokého a osvěžujícího spánku. Hostinská byla dobrosrdečná a přátelská žena, což tehdy nebylo žádnou samozřejmostí.
Dala nám k dispozici svůj velký kotel na prádlo, ve kterém jsme si mohli vařit bramborovou polévku. Brambory dostali někteří z nás od sedláků. Sehnali jsme i několik litrů mléka pro děti. Protože zrovna probíhala sklizeň sena, pomáhali jsme hostinským s jeho obracením velice nepraktickými, těžkými hráběmi, na které jsme z domova nebyli zvyklí. Tak jsme si v Bavorsku poprvé vydělávali na chleba. Větší odměnu jsem nečekali, a také ani nedostali. Pracovní síla v zemědělství tehdy nic nestála.
Opět o pár dnů později jsme byli přiděleni k jednotlivým sedlákům v Untermaxfeldu a okolí. Maminka, babička a bratr dostali v Untermaxfeldu malý podkrovní byt, kde pak moje maminka musela pro sedláky příst vlnu. Jako plat dostávala nějaké potraviny. Já sama jsem se dostala k sedlákovi do Stengelheimu, kde jsem si o pár let později vzala za muže jednoho zemědělce. Moje sestra se dostala k nějaké selce do Obermaxfeldu, jejíž manžel byl pohřešován v Rusku. Se svými sedmi malými dětmi to tehdy měla obzvláště těžké. Moje maminka, bratr a sestra později v roce 1959 v Schrobenhausenu v „nové vlasti“ nakonec skutečně nalezli nový domov. V jedné vesnici, ve které dnes žije mnoho obyvatel Šumavy, si postavili pěkný vlastní domek. Naše bývalé sousedy zavedl osud do různých koutů Bavorska. Engelbertovi se tak například dostali do Meitingenu, kde žijí dodnes. Jiní se usadili v Allgäu, někdo zase v Horní Falci, jako třeba Frounzn. Bolest prvních let nad ztrátou domova ustoupila; na svoji milovanou Šumavu ale stále vzpomínám se steskem.
Share this page
