Pozdější návštěvy Čech
Dívali jsme se do staré vlasti
Zdroj: Pfarrgemeinde Kuschwarda in Böhmerwald, Tittling 1996, S. 339.
Už na začátku šedesátých let se mohlo jezdit na Šumavu. Mnoho vyhnanců chtělo vyhledat obce i krajinu svého původu, stejně jako hřbitovy, kde jsou pochováni jejich zemřelí příbuzní.
Cesta byla možná pouze s vízem přes hraniční přechod Freystadt/Wullowitz. Cestující museli často podstoupit zostřené prohlídky a neosobní jednání. Při příjezdu do míst, z kterých pocházeli – a která se často ani nedala najít - se návštěvníci často nemohli vyhnout slzám, hněvu a roztrpčení.
Zde je několik záznamů těchto zážitků:
“Po dlouhé cestě přes Železnou Rudu jsme dorazili do Strážného a moji dva chlapci chtěli něco k jídlu. Otevřený byl pouze hotel Schwarzenberg, který byl ale přeplněný vojáky a cikány. Všichni mluvili česky a já jsem měla velký strach, že poznají, že jsem Němka. Z našeho domu už byla vidět jen podezdívka a keře rybízu. Šli jsme tedy ke kapli na Kamenný vrch a já byla moc ráda, že jsem potkala dvě ženy, které se také vydaly hledat svůj domov. Po silné bouřce se nebe vyjasnilo a já jsem skoro uvěřila, že jsem zase doma.”
“Když jsme za sebou nechali hraniční závoru, začal nám běhat mráz po zádech, protože jsme nemohli uvěřit, že jsme zase ve staré vlasti. I kdybych přesně popsal, v jakém stavu se ta země nachází, nikdo by si to nedovedl představit: každý to musí vidět sám.”
“Jeli jsme do Rakouska, k hranici u Freistadtu a odtud přes rakousko-českou hranici. Na české celnici jsme museli 2 ½ hodiny čekat na naše víza. Zpočátku bylo na hranici jen asi šest až osm aut, než jsme ale byli odbaveni, nebylo vidět konec fronty. Když jsme směli projet přes první závoru, museli jsme znovu zastavit a byli jsme znovu kontrolováni. Teprve pak jsme mohli za sebou nechat i další dvě závory.”
“Byli jsme se s dětmi poprvé v jejich životě podívat na hranici. To, o čem do té doby slyšely pouze z vyprávění, měly nyní před očima v celé své nepochopitelnosti – “hranici”; každých pár metrů stejná cedule, závory, plot z drátěného pletiva, strážná věž s hlídkou ozbrojenou samopaly, hraniční policie, domov a nepřátelská země v jednom. Žádná smířlivá gesta, žádné přátelské slůvko, pouze hrozby. Odvrátili jsme se od neodvratitelného.”
“Ano, je sice pěkné znovu vidět starou vlast, ale z toho, jak to tam vypadá, bodá u srdce. Musím říct, že jsme jeli zase rádi zpět.”
Wagnerová, Alena: 1945 waren sie Kinder, Kiepenheuer & Witsch, Köln 1990.
Můj otec mě příležitostně bral na setkání sudetských Němců. Připadala mi dost děsná. Ale někteří členové rodiny a také sestřenice a bratranci v mém věku se jich účastnili a činí tak částečně dodnes. Nelíbilo se mi, že se tam zpravidla nedělo nic jiného, než že se naříkalo nad prožitou nespravedlností, a to bez jakékoli reflexe, bez toho, aniž by se někdo ptal na důvody a příčiny. Také mě vyděsilo, když mi moje sestřenice líčila, jak stála před naším domem v Českých Budějovicích a plakala a dostala pěkný vztek. Samozřejmě tím nechci říct, že bych vyhánění lidí z jejich domovů považovala za správné, a je mi také líto, že nám ten dům už nepatří. Ale snažím se přijít na to, proč jsme o něj přišli. To, že z nás nakonec byli oběti a postižení, je jedna věc. Vždy jsem se ale pokoušela nazírat vyhnání v politických souvislostech.
Share this page
