Orální historie

Jak lidé prožívají dějiny

Když prarodiče, rodiče, známí nebo starší sousedé vyprávějí něco ze svého života, může to pro nás být velice poučné. Dovídáme se tak totiž, jak osobně prožívali určitá období v uplynulých desetiletích, jak je ovlivnily určité události, co cítili a co si mysleli v určitých situacích. Informace od pamětníků jsou proto důležitým historickým pramenem. Pokud je ale chceme využít, musíme nejdříve zvážit několik kroků.

1. krok: Hledání pamětníků
Za pamětníka nám může posloužit každý člověk, který nám k tématu nebo k událostem, které zkoumáme, může dát nějaké informace a vyprávět něco z osobních zážitků a vzpomínek. Často to mohou být příbuzní, známí nebo sousedi, případně nám mohou někoho poradit. Pokud se nám nepodaří sehnat dostatek jmen nebo adres, můžeme uveřejnit výzvu nebo inzerát v místních novinách: „Hledáme pamětníky ... Naše třída .... se zabývá ..... a hledá pamětníky.“ Zeptejte se také v archivu, muzeu nebo třeba na městském úřadě. Pokuste se najít pamětníky, o kterých si myslíte, že mají rozdílné zkušenosti, protože právě různé pohledy mohou být zajímavé.

2. krok: Příprava rozhovoru
1. Nejprve si sami udělejte přehled o období, o kterém vám bude pamětník vyprávět. Pouze tak můžete získané informace správně zařadit, vyhodnotit a klást cílené otázky.
2. Vytvořte si dotazník. Pomocí dotazníku můžete řídit rozhovor a nezapomente žádnou důležitou otázku. Měli byste se ale vyvarovat otázek, které by se mohly pamětník nějak dotknout.
3. Učitečné je také připravit si dobové fotografie, mapy, písemnosti, které mohou posloužit jako podnět k rozhovoru.

3. krok: Vyprávění pamětníků
1. Rozhovor by měl být veden v důvěrně známém prostředí. Většinou se rozhovory dělají doma u pamětníků, každopádně vzpomínky mohou být živější a názornější přímo na místech, kde k daným událostem došlo. Užitečné je také pozvat pamětníka do třídy a diskutovat s ním v širším kruhu.
2. Nezapomeňte na slušné chování, pozdrav, stějně jako poděkování a rozloučení, jsou samozřejmostí. Předem by měla být domluvena přibližná délka rozhovoru a způsob jeho vedení. Jestliže budete nahrávat a fotografovat, nezapomeňte nejprve požádat pamětníka o svolení. To platí i v případě, že si děláte zápisky.
3. Nejlepší je nechat pamětníka volně vyprávět. Důležité je mít na paměti, že dané události se mohou pamětníka respektive pamětnice často velice osobně dotýkat a může pro ně být těžké o nich vyprávět. Přesto je třeba se přesně vyptávat na nejasnosti, případně vrátit rozhovor zpátky k tématu. Respektujte ale každopádně přání pamětníka nevyjadřovat se k určitým otázkám.
4. Rozhovor by měl být co nejpřesněji zaznamenán. Nejlepší je použít diktafon. V ideálním případě se použije videokamer, která zaznamená pamětníka i místo, kde k dané události došlo. Poněkud méně přesné je dělat si během rozhovoru poznámky nebo provést záznam toho, co nám utkvělo v paměti až po rozhovoru.

4. krok: Vyhodnocení rozhovoru
Následující otázky vám pomohou vyhodnotit pamětníkovo vyprávění a využít ho jako historický pramen:
1. Kdo vypráví? Kolik mu bylo tehdy let a v jaké se nacházel situaci?
2. Jak velký je časový odstup mezi rozhovorem a dobou, případně událostí, o které pamětník vypráví? Jak to může ovlivnit získané informace?
3. Zažil pamětník sám, o čem vypráví, nebo o tom od někoho slyšel?
4. Vypráví pamětník objektivně nebo některé věci vědomě vynechává? Pokud ano, z jakých důvodů?
5. Srovnejte nové informace se svými dosavadními znalostmi. Co je pro vás nové?
Nezapoměňte se rovněž kriticky podívat na to, jak jste vedli rozhovor.

Literatura:

- Robl, Johann Wolfgang: „Zeitreise Bayern 10“, Klett, Leipzig 2004.
- Regenhardt, Hans-Otto/Tatsch, Claudia: „Forum Geschichte, Band 4“, Cornelsen Verlag, Berlin 2003.

- Publikace "Zeitzeugenarbeit mit neuen Medien": Exil-Club

Hra

Následující cvičení zprostředkuje hravou formou zkušenost a uvědomění si subjektivity dobových svědků.

Doba: cca. 20-30 min.
Materiál: Papír, tužka

Žáci utvoří páry. Jeden z nich si v místnosti nebo ještě lépe v budově najde několik bodů (míst, obrazů,…), které si ve svých představách spojí do příběhu. Potom přivede svého spoluhráče a ukáže mu ve stejném pořadí obrazy, aniž by je komentoval. Oba napíšou svůj vymyšlený příběh. Potom žáci porovnají své příběhy s těmi, které vytvořil jejich spoluhráč. Při rozhovoru ve skupině může učitel prostřednictvím následujících otázek upozornit na to, že tytéž obrazy nemusí vždy budit tytéž dojmy.

Kolikrát se Vaše příběhy shodovaly?
Byly oba spíše pozitivní nebo negativní?
Oba jste viděli tytéž obrazy, ale vymysleli k nim jiné příběhy – je to udivující?