Faktické informace

Pod pojmem Zlatá stezka se nejčastěji rozumí systém cest, které od raného středověku spojovaly Pasov s Čechami. Na těchto cestách se nepřevážela pouze sůl a jiné zboží, ale vyměňovaly se zde také zkušenosti, myšlenky, kultura, v období válek tudy pochodovali i vojáci. 

Do neosídlených lesů na hranici Čech a tzv. Abteiland (území pasovského kláštera Niedernburg, které na začátku 13. století patřilo pasovským biskupům) proudili po těchto cestách kolonisté, kteří zde zakládali osady a města a na dlouho tak ovlivnili podobu krajiny. Obchod na Zlaté stezce proměnil Šumavu v civilizovanou krajinu. 

Prvním písemným dokumentem, který se týká Zlaté stezky, je darovací listina pozdějšího císaře Jindřicha II. z 19. dubna 1010. Předmětem darování bylo „veškeré české mýto“, čímž se ale rozuměly jen příjmy z mýta na Zlaté stezce. Název Zlatá stezka se však prosadil až na počátku 16. století, do té doby se používaly i jiné názvy, například prachatická, česká nebo solná cesta. Přívlastek „Zlatá“ získala tato cesta díky velkým ziskům, které vznikaly z jejího provozu a také díky řadě právních privilegií s tímto provozem spojených. Jiná teorie dává pojmenování „Zlatá“ do souvislosti s těžbou a s rýžováním zlata v nedalekých Kašperských Horách a na řekách Blanici, Otavě a Volyňce. 

Po Zlaté stezce se z Pasova do Čech převážela především sůl. V českých zemích nebyly dostatečné zásoby soli, a proto se musela dovážet odjinud. Z bohatých ložisek východních Alp, která byla převážně pod vlivem salcburského arcibiskupa, se sůl do Pasova dopravovala loděmi po řekách Salzach a Inn. Z Pasova do Čech se sůl převážela na nákladních koních, kterým se říkalo soumaři. Stejně tak se ale říkalo i lidem, kteří se dopravou soli zabývali. Z Pasova se do Čech nedovážela pouze sůl, ale i jiné zboží, jako například výrobky ze štýrských hamrů (kosy, rádla, radlice, zbraně, železo), med, olovo, benátské zboží (plátno, jemná sukna, papír, sklo, zrcadla, bavlna, mýdlo, šafrán a další druhy koření, jižní ovoce, olej, vína, slanečci). Opačným směrem, tedy z Čech do Pasova, se vyváželo zejména obilí a výrobky z obilí (slad, pivo, prachatická pálenka), len, hrách, sýr, ryby, vejce, peří, dobytek, sádlo, máslo, lůj na svícení v dolech nebo sklo ze šumavských skláren. 

V první polovině 15. století obchod na Zlaté stezce do značné míry ohrozily husitské války, neboť cesta nebyla v této době příliš bezpečná. Oblast se ocitla na frontové lini mezi katolickýmy městy Pasovem, Kašperskými Horami a Vimperkem na jedné straně a husitskými Prachaticemi na straně druhé. S koncem husitských válek přišlo opět oživení solného obchodu a 16. století bylo jeho vrcholným obdobím. 

Postupný úpadek obchodu na Zlaté stezce přišel s Třicetiletou válkou v první polovině 17. století. Místo exotického zboží proudila do Čech po obchodních stezkách císařská vojska, soumaři a jejich koně byli využíváni pro vojenské účely. Cesta během války zpustla tak, že byla těžko schůdná i pro pěší. V 17. století navíc Pasovu vznikla nová konkurence v obchodu se solí. Do Čech se totiž začala dovážet sůl přes Bavorsko a Rakousko, což odpovídalo zájmu Habsburků, kteří vládli v Čechách od roku 1526. Definitivní tečku za solným obchodem na Zlaté stezce učinil patent císaře Josefa I. z roku 1706, který zakazoval dovoz jiné než rakouské soli do Čech. 

Systém cest se během staletí vyvíjel. Vznikaly zkratky, odbočky, vedlejší cesty, stezky pro pašeráky, ale základem tohoto spletitého systému byly vždy tři větve Zlaté stezky: nejstarší Prachatická (dolní) stezka z Pasova přes Waldkirchen a Volary do Prachatic, Vimperská (střední) stezka z Pasova přes Freyung do Vimperka a nejmladší Kašperskohorská (horní) stezka z Pasova přes Kvildu do Kašperských Hor.

Trasa: Pasov – Ilzstadt – Grubweg – Salzweg – Leoprechting – Grossthannensteig – Salzgattern – Deching – Waldkirchen – Schiefweg – Böhmzwiesel – Fürholz – Grainet – Leopoldsreut – Bischofsreut – Marchhäuser – České Žleby (Böhmisch Röhren) – Soumarský most (Säumerbrücke) – Volary (Wallern) – Cudrovice (Zuderschlag) – hrad Hus (Burg Gans) – Albrechtovice (Albrechtschlag) – Perlovice (Perletschlag) – Prachatice 

Prachatická Zlatá stezka patří k nejstarším obchodním cestám, které spojovaly České země s okolním světem. Tato cesta byla využívána možná již v období pravěku, pro tuto teorii ale zatím neexistují dostatečné archeologické důkazy. Historické počátky cesty se datují do roku 1010, kdy pozdější římský císař Jindřich II. daroval pasovskému ženskému klášteru v Niedernburgu mýto z užívání cesty z Pasova k české hranici. Poplatky z užívaní cesty od hranice do Prachatic připadly na základě darovací listiny českého krále Vratislava II. z roku 1088 vyšehradské kapitule. Tyto dvě církevní instituce spravovaly cestu a obchod na ní po celý raný a vrcholný středověk.

Původně končili soumaři z Pasova svoji pouť v dnešních Starých Prachaticích, v důsledku rozmachu obchodu bylo ale na počátku 14. století založeno nedaleko nich nové město – dnešní Prachatice. 14. století je jedním ze dvou období, kdy obchod na Zlaté stezce dosáhl svého vrcholu. Rozkvět byl přerušen husitskými válkami (1419 – 1436), během kterých byly Prachatice dvakrát vypáleny a doprava na Zlaté stezce se stala nebezpečnou. Jako druhé období rozkvětu obchodu na Zlaté stezce lze označit vládu Rožmberků v Prachaticích. Panství Prachatice a Volary přešlo do rukou Rožmberků v roce 1501 a za jejich vlády se Prachatice staly jedním z nejvýznamnějších českých měst. V této době procházelo Prachaticemi až 1200 koní týdně a soumarství bylo natolik výhodné, že mladí muži opouštěli pole a věnovali se výhradně této činnosti. 

Na základě císařského patentu Josefa I. z roku 1706 byl zakázán dovoz jiné než rakouské soli do Čech, čímž Habsburkové získali monopol na tento výnosný obchod. Do Čech nadále proudila sůl z Gmundenu přes Linec a České Budějovice. Trasa z Pasova do Prachatic ztratila na významu a obchod na ní postupně zcela zanikl.

Dnes je tato bývalá obchodní stezka značně zpustlá, dochovala se pouze v podobě místních silnic nebo lesních stezek, některé úseky už nelze s jistotou stanovit. Její zašlou slávu tak dnes připomínají už jen místní názvy. 

Trasa: Pasov – Strasskirchen – Röhrnbach – Freyung – Strážný (Kuschwarda) – Horní Vltavice (Obermoldau) – Solná Lhota (Salzweg) – Vimperk (Winterberg) [vedlejší cesta: Wotzmannsreut – Winkelbrunn – Hinterschmieding – Strážný (Kuschwarda)] 

Poprvé je Vimperská či střední Zlatá stezka v písemných pramenech zmiňována v roce 1312, pravděpodobně je ale mnohem starší. Při této cestě vznikaly nové osady, např. Horní Vltavice nebo Solná Lhota a bezpečnost na této levé odbočce Zlaté stezky střežily celkem tři hrady: na německé straně hrad Wolfstein, u kterého později vzniklo město Freyung, na české pak hrad Vimperk, založený v polovině 13. století a hrad Kunžvart (také Königswarte nebo Kungenslen) nedaleko dnešního hraničního přechodu Strážný – Philippsreut. 

Zřízení této nové cesty znamenalo vznik konkurence pro Prachatice, které se po celé 14. století snažily, aby obchod na vimperské stezce nenabyl velkého významu. V 16. století tvořil vimperský solný obchod asi 2/5 obchodu prachatického. Úpadek obchodu na vimperské Zlaté stezce přišel s tím, jak byla do Čech od poloviny 16. století postupně zaváděna sůl habsburská a dovoz pasovské a bavorské soli byl nakonec zakázán uplně. 

Vimperskou Zlatou stezku překryla na české straně císařská silnice, která vznikla na základě silničního patentu Marie Terezie z roku 1756. Tato trasa se s malými změnami používá dodnes jako hlavní spojení Bavorska se středními Čechami. 

Trasa: Pasov – Hals – Neukirchen vorm Wald – Tittling – Trautmannsdorf – Furth – Grafenau – Rosenau – Draxlschlag – Sankt Oswald – Waldhäuser – východní svah hory Luzný (Lusen) – Filipova Huť (Philippshütten) – Březník (Pürstling) – Horská Kvilda (Innergefild) – Kozí Hřbety (Ziegenruck) – Kašperské Hory (Bergreichenstein) - tato trasa se částečně kryla s tzv. Zlatou cestou – Gulden Straß

Nebo: Pasov – Strasskirchen – Röhrnbach – Freyung – Kreuzberg – Mauth – Finsterau – Bučina (Buchwald) – Kvilda (Außergefild) – Horská Kvilda (Innergefild) – Kozí Hřbety (Ziegenruck) – Kašperské Hory (Bergreichenstein) 

Nejmladší z větví Zlaté stezky vznikla z popudu císaře Karla IV., který v roce 1356 pověřil vytyčením a výstavbou cesty z bohatého hornického města Kašperské Hory do Pasova královského úředníka Heinzlina von Bader. Cesta měla být dlážděná a 2,5 metrů široká, a tím pádem použitelná i pro povozy. Karel IV. chtěl přes Salzburg, Pasov a Kašperské Hory dopravovat do Čech benátské zboží a posílit tak české hospodářství. 

Kašperskohorská stezka měla dvě trasy. Jedna z nich vedla do Pasova přes Freyung, druhá přes obce Grafenau a Hals, které se nenacházely na území pasovského biskupství a které Karel IV. povýšil v roce 1376 na města. Cesta mezi Kašperskými Horami a obcí Grafenau byla dokončena v roce 1366. 

V blízkosti Kašperských Hor nechal Karel IV. postavit také hrad Kašperk, který měl sloužit na ochranu zemské hranice, místních zlatých dolů a také Zlaté stezky. V 17. století došlo k úpadku obchodu na Kašperskohorské Zlaté stezce. V důsledku císařského výnosu z roku 1706 zanikl tento obchod úplně. 

Trasa: Vilshofen – Garham – Eging – Entschenreuth – Gumpenreit – Eberhardsreuth – Grafenau – Rosenau – Draxlschlag – Sankt Oswald – Waldhäuser – Luzný (Lusen) – Filipova Huť (Philippshütten) – Horská Kvilda (Innergefild) – Kozí Hřbety (Ziegenruck) – Kašperské Hory (Bergreichenstein) 

Město Pasov a území na na sever od něj bylo až do 19. století samostatným státním celkem pod vládou pasovských biskupů. Sousední bavorské vévodství se ale chtělo také podílet na výdělečném dovozu soli do Čech. Tyto snahy přerostly na přelomu 16. a 17. století v pasovsko-bavorskou obchodní válku. Bavorští vévodové získali v 2. polovině 16. století velký podíl na obchodu se solí z nalezišť v okolí Salcburku, kterou pak přepravovali na lodích po řekách Salzach a Inn do tehdy bavorského kláštera Sankt Nikola u Pasova, odkud se po vodě i po souši dopravovala dále do bavorského Vilshofenu. Listina bavorských vévodů z roku 1572 dokládá oživení obchodu na části Kašperskohorské Zlaté stezky od Grafenau a dále. V listině je tato trasa nazývána jako „mimořádně stará zlatá cesta - recht uralt gulden Straß“. Z Vilshofenu do Grafenau se sůl vozila přes obce Garham, Eging, Entschenreuth, Gumpenreit a Eberhardsreuth, které tak byly nově zapojeny do systému cest Zlaté stezky. Hospodářský vzestup těchto obcí na Zlaté stezce ale netrval příliš dlouho. Pasovští se této nově vzniklé konkurenci bránili, zajímali bavorské soumary a zabavovali jim zboží a koně. Tento několikaletý spor byl ukončen v roce 1608. Tehdy uzavřelo Bavorsko s pasovským biskupstvím dohodu, na základě které se Bavorsko vzdalo vlastního dovozu soli do Čech, Pasov se zavázal vykupovat sůl určenou pro český trh výlučně od Bavorska a následně ji sám dopravoval do Čech po tradiční trase Zlaté stezky. Přestože město Grafenau o kašperskohorskou stezku dobře pečovalo a ještě v roce 1611 nechalo vybudovat lesní přístřešky jako útočiště pro soumary, obchod se solí zde rychle upadal. Nakonec se touto cestou dopravovalo z Čech do Bavorska už jen obilí, sůl se zde stala pouze předmětem pašování. V 18. století už byla tato trasa Zlaté stezky s názvem Gulden Straß zcela zpustlá.