Antifašisté
Zvláštní skupinou mezi vysídlovanými Němci byli tzv. antifašisté, kteří se podíleli na protinacistickém odboji v Československu i v zahraničí. Jednalo se především o něm. komunisty a sociální demokraty (členy bývalé DSAP – Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei).
V prvních týdnech po skončení války neexistovala žádná závazná kritéria, koho a za jakých podmínek považovat za antifašistu, takže za antifašisty byli uznáváni předváleční členové KSČ a DSAP a navrátilci z vězení a koncentračních táborů. Ti měli nárok na některé úlevy v sociální a právní oblasti, např. dostávali stejné potravinové příděly jako Češi a byli vyňati z odsunů a z pracovního nasazení.
Žádosti o uznání za antifašistu
Na základě dekretu prezidenta republiky z 2. 8. 1945 (č. 33 SB.) mohli antifašisté požádat o zachování čs. státního občanství. Za antifašisty měli být uznáni a legitimováni ti Němci, kteří:
1. byli věznění z politických nebo rasových důvodů nebo byli pro věrnost republice jinak pronásledováni
2. vedli před okupací i během ní boj proti nacismu a za ČSR
3. byli příslušníky čs. nebo spojeneckých vojenských jednotek, partyzánských oddílů nebo pracovali v jejich službách
4. nebyli členy nacistických organizací, přestože k tomu byli nuceni.
Výhody antifašistů mohly získat také manželky a děti osob, které padly nebo se staly invalidy v boji za osvobození republiky nebo byly vězněny v koncentračních táborech nebo tam zemřely nebo byly za svou antifašistickou činnost zavražděny.
Žádosti o zachování občanství posuzovaly speciálně vytvořené orgány ONV (Okresní národní výbor).
„Dobrovolné“ vystěhování
České obyvatelstvo se k něm. antifašistům chovalo ale spíše s nedůvěrou a odstupem. Převažoval názor, že je potřeba vysídlit všechny Němce bez rozdílu, že skutečných antifašistů je velice málo a ty Československo stejně nepotřebuje. „Němec zůstane vždy Němcem.“, psalo se např. v komunistické Nové svobodě. Výhodnější postavení antifašistů bylo kritizováno i ostatními Němci, takže jejich situace byla psychologicky velice náročná.
I z těchto důvodů se na podzim 1945 začali mnozí antifašisté přiklánět k „dobrovolnému“ vystěhování do Německa. Toto řešení bylo schváleno i na schůzi důvěrníků DSAP 9.10.1945: „Nechceme vývoji československého proletariátu státi v cestě. Proto jsme došli k přesvědčení, že nemáme-li míti na území ČSR možnost svobodného duševního rozvoje – což jsme si jakožto sociální demokraté zasloužili – jsme připraveni naši společnou vlast opustiti a spolupracovati na výstavbě nového demokratického Německa, abychom tam bojovali za beztřídní společnost. V tomto případě chceme ... dobrovolným odchodem zameziti, aby se otevřela propast mezi československým a německým proletariátem. Bez nenávisti chceme pak překročiti hranice.“ Na podzim 1945 byla zahájena jednání o vystěhování antifašistů do sovětského i amerického okupačního pásma.
Seznamy žadatelů o vystěhování sestavovaly sekretariáty KSČ a Československé sociální demokracie ve spolupráci s antifašistickými komisemi, okresními národními výbory a definitivní rozhodnutí bylo na ministerstvu vnitra. Antifašisté byli přesídlováni do sovětského i amerického okupačního pásma. Podmínky jejich vystěhování určovalo vládní usnesení z 15. 2. 1946: Ze svého majetku si mohli s sebou odvézt 500 RM v hotovosti (později až 1000), a na rozdíl od jiných Němců například i nábytek, jízdní kola, šicí a psací stroje, rozhlasové přijímače, fotoaparáty, snubní prsteny, hodinky a upomínkové předměty ze stříbra. Nesměli si brát peníze nad stanovenou částku, cenné papíry, šekové knížky, cennosti, historické dokumenty, některé nástroje a přístroje, domácí užitkové zvířectvo, inventář ze zemědělských usedlostí, potraviny (pouze zásoby na 14 dní a brambory) aj.
Vystěhování antifašistů z Československa bylo často kritizováno ze zahraničí a provázely ho mnohdy problémy. Antifašisté byli někdy během čekání na vystěhování zařazeni do normálních transportů, byli jim často bezdůvodně a pouze na základě udání odebírány antifašistické legitimace a odpírány výhody.
Podle závěrečné zprávy ministerstva vnitra o realizaci transferu opustilo do 1. 12. 1946 Československo celkem 94 614 antifašistů. Mnozí z těch, kteří zůstali (na počátku roku 1947 bylo v Československu asi 30 000 osob považovaných za antifašisty) se k odchodu rozhodli později, protože měli jen velice omezené možnosti, jak se uplatnit ve veřejném životě.
Share this page
