Winterbeg / Vimperk
Hans Harwalik – Fritz Pimmer (Hrsg.), Winterberg in Böhmerwald, Freyung 1995, S. 538 – 550.
Od 8. října jsme tedy patřili k Říši. Bylo asi jen málo těch, které by to netěšilo.
Po dnech plných pozdvižení a radostného neklidu se život ve městě pomalu vrátil do normálu. Některé věci se změnily. Byl tady pocit, že jste pány ve vlastním domě. V ulicích nebylo slyšet žádné cizojazyčné hlásky a nikomu nechyběla zelená barva neoblíbených českých uniforem. Nahradila ji polní šeď našeho Wehrmachtu, jehož vojáci byli obyvatelům Vimperka sympatičtí nejen jako vítaní osvoboditelé, nýbrž imponovala jim i jejich důrazně vojenská disciplína.
Tak jsme se nejdříve s pobavením dívali, jak vojáci vykupují vimperské obchody a jak ke spokojenosti obchodníků rychle mizí zásoby kvalitního zboží. Například textil byl v Sudetech k mání v dobré kvalitě a za příznivé ceny. Lidé ale neměli peníze, aby si toto zboží mohli koupit. Ve staré Říši se naproti tomu používali k výrobě některých druhů zboží náhražky. Další motivací proč se v Sudetech zásobit zbožím, byl výhodný kurz říšské marky vůči české koruně 1:12. Ale protože obchodní vztahy s výrobci ve zbývající části Československa prozatím trochu vázly a přepravní cesty do sudetoněmeckých průmyslových středisek byly zdlouhavé, byl různých výrobků brzy nedostatek. Wehrmacht proto pokládal za nutné zakázat vojákům odesílání balíků, aby zůstalo zajištěno zásobování civilního obyvatelstva.
Brzy došly i ne zrovna malé zásoby piva obou vimperských pivovarů. Jako náhrada dorazilo pivo z Bavorska, které ale stálo dvakrát tolik co naše vimperské pivo. Cena za půl litru vzrostla z 1,50 na 3 koruny. A protože mzdy se zatím neměnily a rostly i ceny jiného zboží, byla to tak trochu kapka hořkosti ve všeobecné radosti.
Na druhou stranu začala ihned po vstupu vojsk fungovat NSV (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt) [národněsocialistická organizace činná v oblasti sociální péče]. Chudším lidem se rozdávalo oblečení, potraviny a přídělové kupóny na uhlí. Tato akce na zmírnění následků bídy byla nezbytná zvláště v rodinách, v kterých byl jejich živitel už několik let nezaměstnaný, a nikdo z potřebných z ní nebyl vyloučen.
S vojenskými jednotkami dorazili také vedoucí činitelé strany a jejích struktur (SS, SA, NSKK a další), kteří do nich ihned začali verbovat. Kdekdo se tehdy stal členem, protože si myslel, že je to jeho povinnost jako výraz díku za osvobození. Téměř nikdo neměl tušení o podstatě národního socialismu a už vůbec nemohl nikdo vědět, že vstupuje do organizace, která bude o pár let později označena za zločinnou.
Gestapo (státní tajná policie) se usídlilo v hotelu Zentral, ve kterém do té doby úřadovala česká státní policie. Odtud se šířila jeho neblahá činnost. Němečtí Židé, kteří zde ještě zůstali, byli deportováni. Přední sociální demokraté a komunisté byli posláni na „převýchovu“ do koncentračního tábora Dachau. Během zatýkání a výslechů docházelo opakovaně k násilnostem, o kterých se lidé dovídali jen příležitostně a náhodou.
Už 20. října byla zrušena prozatímní vojenská správa a všechny záležitosti přešly pod státní správu. Největší část Šumavy byla přičleněna k Bavorské východní marce se sídlem v Bayreuthu a ne k Sudetům, jak by si to bylo přálo obyvatelstvo, což ale z dopravně technických důvodů nemohlo být splněno. Sudety se staly samostatnou říšskou župou. Obyvatelé Vimperka se tak dostali k Bavorsku, k zemi, z které vesměs pocházeli jejich předci. Podobně to bylo i s jižním cípem Šumavy, který byl přičleněn k Hornímu Rakousku.
Vojáci, kteří byli zpočátku ubytováni pouze provizorně, byli přeloženi do kasáran za nádražím, kterým se říkalo “baráky“. Do 7. října 1938 tam byla umístěna jednotka Hraničářů pod velením podplukovníka Suchardy, který se pak v roce 1945 znovu objevil na Šumavě jako partyzánský generál. Německá vojenská posádka nemálo přispěla k hospodářskému oživení města. Vojáci byli oblíbenými návštěvníky hostinců a jako zákazníků si jich vážili i obchodníci. Stejně jako česká vojenská posádka podnítila a pozitivně ovlivnila společenský a kulturní život české menšiny před rokem 1938, byli němečtí vojáci vítanou posilou a oživením pro spolky. A nejedna mladá dívka z Vimperka našla po boku vojáka z posádky své životní štěstí.
Málo porozumění měli lidé ve Vimperku pro opatření komisaře „likvidátora“. Mnoho tradičních spolků a sdružení bylo zrušeno nebo převedeno pod říšskoněmecké spolky s podobným zaměřením. Byl tak například zrušen „konzumní spolek“ a hodnotné inventáře knihoven Německého Jungmannschaftu a Spolku Němců byly začleněny do městské knihovny. V několika případech přešlo vedení na říšské Němce, ačkoli byli po ruce i schopní místní vedoucí pracovníci. Co dříve vznikalo dobrovolným nasazením, bylo nyní z donucení: shromáždění, apely a školení udržovaly lid v napětí. Člověk se nemohl zbavit dojmu, že ti „ospalí noví Němci“ mají být v co možná nejkratší době převychováni a postaveni do latě, stejně jako předtím Rakušané. Nespokojenost se špatnými poměry se ale držela v mezích; lidé je omlouvali jako přechodné potíže a byli rádi, že jsou Němci, říšskými Němci.
Ke spokojenosti obyvatelstva značně přispěl fakt, že nezaměstnaní dostali práci. Ten, kdo by ve státě Čechů nikdy takovou šanci nedostal, byl nyní zaměstnán na dráze, poště, u lesní správy nebo jinde. Díky zřízení pracovního úřadu v roce 1939 mohla být všem dosud nezaměstnaným zprostředkována práce; museli ovšem přijmout práci tam, kde byli zrovna potřeba, tedy hlavně v průmyslových centrech ve staré Říši. Z práva na práci se s rostoucí poptávkou po pracovních silách ve zbrojním průmyslu stala povinnost pracovat. Proti své vůli tak byly donuceny pracovat i některé bezdětné dámičky.
V prvních říjnových dnech roku 1938 neopustili město všichni Češi. Některé starousedlé české rodiny zůstaly a provozovaly dále své firmy. Teprve na konci války byly jejich obchody zavřeny a jejich majitelé, pokud byli v odpovídajícím věku, museli vykonávat práci nesouvisející s jejich profesí.
Mnozí obyvatelé českých vesnic z druhé strany jazykové a protektorátní hranice hledali práci ve Vimperku i po jeho připojení k Německé říši. Obživu nalezli v německých obchodech a podnicích, například jako dělníci a zaměstnanci továrny na prádlo Seidensticker, v továrně na nábytek Kotschwara, ve vydavatelství a v tiskárně Steinbrener; pracovali ale také jako prodavači v maloobchodě. Když bylo čím dál více mužů z Vimperka povoláváno do armády, nastupovali na jejich pracovní místa Češi ze sousedních obcí Busk [Boubská], St. Mářa [Svatá Maří], Trhonin, Zdikau [Zdíkov].
Děti Čechů, kteří zůstali ve Vimperku, chodily většinou do německých škol, i do nově založené obchodní školy. Kvůli svě národnosti nebyly diskriminovány.
Na konci roku 1938 měl Vimperk navzdory odchodu velké části českého obyvatelstva opět 4950 obyvatel, z toho se 270 hlásilo k české národnosti. Jejich počet byl ve skutečnosti asi vyšší, ale někteří oportunisté si slibovali přínos od toho, když se budou označovat za Němce.
To že nacistický režim nebyl nakloněný církvi se dalo brzo poznat i ve Vimperku, jehož obyvatelstvo mělo na katolickou církev obzvláště silné vazby. Stranické orgány, a později i Hitlerjugend, stanovovaly povinné služby často záměrně v době konání mší nebo pobožností. Exerční dům a zotavovna St. Rafael zřízené firmou Steinbrener byly ve vší tajnosti bez náhrady vyvlastněny. Zařízení, vzorně vedené řádovými sestrami, sloužilo k zotavení nemocných zaměstnanců podniku a jejich rodinných příslušníků a bylo i duchovním útočištěm. Sestry musely bezodkladně opustit své působiště a s sebou si mohly odnést pouze inventář domácí kaple a svůj osobní majetek. Dům získal přístavbu a stala se z něj okresní škola NSDAP.
Ve Vimperku bylo několik duševně postižených, ubohých politováníhodných bytostí, které se podle svého radovaly ze svého svízelného života. Tehdy, když lidé nebyli ještě tak citlivý jako dnes, se jim říkalo idioti, vesničtí idioti. Patřili ke každodennímu životu, staří i mladí si je dobrácky dobírali, ale také je obdarovali almužnou, když o ni byli požádáni. Kdo by si nepamatoval na „Nemotorného prince“ nebo na „Dinei“ a na všechny ostatní? Se zavedením nových pořádků přišel i zákaz žebroty. Tyto ubohé prosté bytosti musely opustit jim důvěrně známé prostředí, nuzné přístřeší v chudobinci, a byly odsunuty do sběrného střediska v Prachaticích. Válku jich prý přežilo jen málo.
Zatímco podobné akce probíhaly téměř bez povšimnutí, byly jiné pod taktovkou stranické propagandy velkolepě vyzdvihovány. Mnoho dětí, z nichž některé byly v důsledku nuzných let podvyživené a často nemocné, bylo posláno na zotavení do Staré říše (Altreich). Podobně se matky s velkým počtem dětí dostaly do zotavoven pro matky. Mnoha dělníkům byla díky KdF (Kraft durch Freude [Síla z radosti – nacistická organizace starající se o volný čas obyvatelstva]) umožněna první dovolená v jejich životě.
Do poloviny roku 1939 se materiální situace obyvatel Vimperka značně zlepšila. Nebylo tedy divu, že si mnohé získala akce s názvem „Volkswagenspa¬ren“ [tzv. „spoření na Volkswagen“, díky kterému byla financována i samotná automobilka]. VW byl vystaven na Ringplatze. Předváděcí vozy obklopené hroznem lidí byly dobrou reklamou, a tak už někteří viděli sami sebe jako pyšné majitele automobilu. Tento původní Volkswagen měl stát 990 říšských marek, a to se zdálo být cenově dostupné. Nikdo ještě netušil, že za splátky těchto střadatelů bude sestrojen VW-Kübelwagen – terénní automobil pro vojenské účely. Mnoho rodin mělo nyní možnost získat levný rozhlasový přijímač. Tzv. „Volksempfänger“ – lidový přijímač – byl k dostání za pouhých 35 říšských marek. Chudé bezdětné rodiny ho dostávaly zapůjčený zdarma od NSDAP.
Těch několik málo mírových měsíců do 1. září 1939 patřilo bezpochyby k těm nejšťastnějším v životě obyvatel Vimperka jako státních příslušníků Velkoněmecké říše. Okupace zbytku Česka a zřízení Protektorátu Čechy a Morava vyvolaly u mnohých šok. Nikdo neschvaloval tento krok, který dobromyslní sudetští Němci nečekali, a mnozí začali pochybovat o spolehlivosti vůdcových slov. Všichni měli ještě dobře v paměti Hitlerův výrok „My nechceme vůbec žádné Čechy!“. Zvláště sudetským Němcům tak mluvil z duše. Po svých zkušenostech byli rádi, že se Čechů zbavili. A teď? Ale utěšovali jsme se nadějí, že Velkoněmecká říše je nyní ucelená a saturovaná a snili jsme o životě v míru a spokojenosti.
[…]
Několik dnů po obsazení Vimperka příslušníky 252. americké motorizované divize byl ustanoven místní národní výbor. Skládal se převážně z těch Čechů, kteří ve Vimperku zůstali. Předsedou byl zvolen pekařský mistr Franz Černík, který tak zaujal místo posledního německého starosty Franze Themy, který mu musel předat úřad. Thema byl zatčen a přechodně uvězněn v Prachaticích. Černík ale mohl vykonávat svůj úřad, teprve až když ho v něm potvrdil americký vojenský velitel.
Obyvatelé Vimperka si zvykli, že na radnici teď visely tři vlajky: česká, americká a sovětská. A zvykli si také na chování českých partyzánů. Ti chodili ve fantaskních nebo v německých leteckých uniformách, na rukávech nosili pásky s nápisem „český partyzán“ a tvářili se jako vítězové, ačkoli sotva kdo z těchto mladíků slyšel hvízdání nepřátelských kulek. S páskou na rukávu, která ho označovala jako „partyzánského generála“, se ve Vimperku objevil i podplukovník Sucharda, který do roku 1938 velel vimperské vojenské posádce a jehož manželka působila v městské hudební škole jako učitelka klavíru a zastupující ředitelka. V Prachaticích to dotáhl na předsedu okresního národního výboru.
Česká policie se usadila v hostinci „Stadt Wien“. Jejím velitelem byl řezník Bursa. Odtud se rojili četníci, pomocní policisté a partyzáni, aby systematicky prohledávali byty Němců. Mnoho vimperských mužů a žen bylo zatčeno. Vězení bylo stále přeplněné.
Všechny rozhlasové přijímače byly konfiskovány. Německé pouliční nápisy byly nahrazeny českými. A tak se někteří potichu bavili tím, jak místo hnědých diktátorů teď byli v kurzu rudí, jak ostatně dokazovala nová „Stalinova třída“. Přestože zásobování českého obyvatelstva během válečných let bylo v protektorátu lepší než kdekoli jinde na území pod vládou nacistického státu, čeští vládci naplněni nenávistí se odvděčili tím, že německému obyvatelstvu přidělili potravinové lístky, které v žádném případě nepokryly ani nejnutnější potřeby životního minima. To se týkalo jak množství, tak i druhu povolených potravin, z kterých byly vařazeny ty nejdůležitější. Protože všechny zásoby už byly dávno spotřebované a nikdo neměl ani nejmenší možnost opatřit něco navíc pro děti a nemocné, shromáždily se před radnicí zoufalé ženy s páskami na rukávech označenými velkým N jako Němec, aby demonstrovaly za zlepšení přídělů. Několik odvážných žen předneslo zástupci amerického velitelství města a zástupci národního výboru svou žádost. Byly přitom podporovány hlasitými protesty davu, který zaplňoval polovinu Kirchplatzu. Po nějaké chvíli uzavřeli partyzáni všechny přístupové ulice k Ringplatzu. Ostatní se zbraněmi v rukou ženy rozehnali a vytlačili je z náměstí do Kirchengasse a Steinbrenergasse. Není známo, zda měla akce statečných vimperských žen úspěch; byl to ale zřejmě jeden z mála případů, jestli ne jediný, kdy se tehdy Němci odvážili veřejně protestovat proti opatřením vítězů.
Hans Harwalik – Fritz Pimmer (Hrsg.), Winterberg in Böhmerwald, Freyung 1995, S. 568 – 573.
Helga Großmann-Smola: Cesta do neznáma
Helga Großmann-Smola sepsala tuto zprávu pro přednáškový večer 10. setkání vimperských krajanů ve Freyungu. Tato zpráva byla rozšířena o několik zážitků neznámé autorky, která zveřejnila své vzpomínky na první transport vyhnanců z Vimperka v „Böhmerwälder Heimatbriefe“ v sešitě 5/1966.
Na přelomu ledna a února 1946 se ve městě množily zprávy o plánovaném vyhnání z vlasti. Mnoho lidí stále ještě nechtělo věřit, že by něco takového mohlo být možné, a jiní si nedovedli představit, jak by se takový odsun dal prakticky provést. Ale 10. března bylo vše připraveno. Byly sestaveny jmenné seznamy pro první transport a v šest hodin ráno – byla to neděle - bubnovali příslušníci české milice na vrata a dveře a poštovní doručovatelé předávali prvním postiženým výzvy k odsunu. Ve 14 hodin jsme měli být připraveni k vysídlení. Bylo nám tak dopřáno osm hodin na to, abychom si připravili zavazadla o hmotnosti 50 kg na osobu včetně ložního prádla, které jsme narychlo zašívaly do dek nebo bezcenných koberců. V domech a bytech probíhalo vše velice hekticky. Všichni chtěli být hotovi včas a volba, co si sebou měli nebo směli vzít, byla těžká. Se slzami jsme se loučili s těmi, kteří zůstávali; kdy a kde se asi znovu shledáme?
Kolem patnácté hodiny odvezly zavazadla volské potahy a nákladní automobily a průvod ubohých lidí se vydal na cestu do prvního společného tábora na přenocování, který byl umístěn ve dvou hostinských sálech. Noc jsme strávili na slámě, většina ale klimbala vsedě na svých zavazadlech. Kolik jen hodin jsme my mladí, zvláště pak ale naši rodiče a prarodiče, kdysi strávili tady ve Wiesnerově sále, který byl nyní vybrán pro náš poslední nocleh v rodném městě! Druhý den dopoledne se tento žalostný zástup lidí, bylo nás na 600, vydal za doprovodu četníků na nádraží. Tam nás nacpali do dobytčáků. Do jednoho vagónu se muselo vtěsnat asi 40 osob se všemi svými zavazadly; do většiny z vagónů se navíc musely vejít ještě dva nebo tři dětské kočárky s miminy. Ke zmírnění zimy, byl totiž teprve začátek března, byla ve vagonech malá kamínka na uhlí, na kterých se dalo také ohřívat mléko nebo voda.
[…]
Pozdě večer dorazil náš vlak do Prachatic, kde nás na noc strčili nejprve na slámu do tělocvičny. Druhého dne jsme se dostali do sběrného tábora v kasárnách. 12. března jsme museli k registraci. Jak tam zacházeli už jenom s našimi průkazy! Mnoho fotografií našich milovaných zesnulých a padlých, které jsme opatrovali mezi našimi dokumenty, hodili Češi na zem a rozdupali. Nikdo se nedovážil něco zvednout, protože jsme byli ze všech stran pod dohledem. Co se dělo při následující prohlídce zavazadel, nelze ani popsat. Z toho mála, co jsme si s sebou směli vzít, nám sebrali ještě mnoho věcí, s kterými jsme se loučili jen s těžkým srdcem. Češi se doslova rvali o některé kusy prádla nebo oblečení. A pak následovala nejsmutnější kapitola, odevzdávání spořitelních knížek. Kolik starých lidí muselo se slzami v očích a s třesoucíma se rukama tímto způsobem přijít o své tak těžce nastřádané peníze na horší časy! Češi se při těchto svých hrdinských činech posměšně šklebili. Také tělesná prohlídka, během které se hledali schované šperky a hotovost, byla prováděna důkladně a bez ohledu na lidskou důstojnost. Zas tu byla ta česká zlodějina....
Některým obyvatelům tábora nosili příbuzní k velké zamřížované bráně něco k jídlu. Když jsme k nim pak běželi, abychom se dověděli nějaké novinky z Vimperka, hlídky na nás řvali: „Potvory, zpět, střelíme na vás!“ a ohrožovali nás svými zbraněmi. Když někdo z Volar přinesl svým příbuzným máslové veky jako proviant na cestu, zmizely tyto veky v kanceláři tábora, kde byly vyskládány jako nějaká kořist. Několik lidí se odvážilo si na tuto loupež stěžovat, načež bylo pár ukradených věcí vráceno a při dalších transportech ke krádežím už nedocházelo. Strava se v táboře skládla z černé kávy (vařené z náhražky) a vodových polévek.
19. března, na sv. Josefa., krásného jarního dne, nás pod dohledem četníků odvedli na nádraží. Ve zcela přeplněných dobytčácích jsme se znovu vydali na cestu do neznáma. Ve městě Furth im Wald, konečně na německé půdě, jsme dostali do ruky lístky, na které jsme měli napsat – znělo to jako výsměch – kam bychom si „přáli jít“. Na výběr jsme měli Hanau, Höchst a Rüdesheim. Kdo z nás z Vimperka kdy předtím slyšel něco o Hanau? Ještě tak možná něco o Höchstu kvůli jeho průmyslu, určitě o Rüdesheimu na Rýnu, ale o Hanau? Už v Prachaticích jsme byli odvšiveni. Byla to procedura, která nás spíše pobavila než urážela a kterou měli za potřebí spíše ti, co ji nařídili. Také ve Furthu jsme byli znovu „odvšiveni“…
Další cesta z Furthu byla strastiplná a nedůstojná. Občas byl vlak zastaven a určité osoby z něj museli vylézt a ukázat se. Lidé byli obviňováni a vyzrazováni, zřejmě se hledali váleční zločinci. Ti, kterých se to týkalo, měli strach, že budou z blíže neurčených důvodů zadrženi a že nebudou smět pokračovat v cestě se svými příbuznými. Někdy vlak zastavil a všichni museli vystoupit, abychom podél železničních kolejí mohli vykonat dlouho zadržovanou potřebu. Každý se obával, že včas znovu nenajde ten správný, ten „svůj“ vagón. Stávalo se také, že muži během jízdy pootevřeli posuvné dveře vagónu, aby tak umožnili nějaké staré ženě, kterou drželi na rukou, vykonat potřebu.
Po nekonečné jízdě byly v Hanau odpojeny některé vagóny, mezi nimi i ten náš. Ostatní pokračovaly směrem na Höchst a Rüdesheim. My „z Hanau“ jsme měli před sebou už jen krátkou cestu směrem na Fuldu a v Nieder-Rodenbachu jsme konečně mohli opustit vagóny, zatímco ostatní pokračovali ještě do Langenselboldu. Na železničním přejezdu čekaly volské povozy vedené sedláky z okolí, na které jsme naložili naše zavazadla. Část obyvatel Vimperka se dostala do Rückingenu, zbytek nahoru na kopec do Ober-Rodenbachu. Cílem byla malá vesnička o třístech duší, která se pro mnohé z nás měla definitivně stát novým domovem.
Asi šest týdnů jsme spali na slámě v sále hostince Antona Petera. K dispozici jsme měli pouze jedno „sanitární“ zařízení na dvoře a jen jedinou pumpu. Podmínky pro vaření tak byly velice obtížné. Nakonec byli všichni přiděleni na selské usedlosti a do nouzových bytů. Některým rodinám se podařilo usadit se v jiných oblastech Německa; většině bylo nejmilejší Bavorsko. Časem se také sloučily oddělené rodiny a s dalšími transporty se z vlasti do Hesenska dostali znovu i přátelé a známí. V Hesensku jsme měli značné potíže dorozumět se s místními obyvateli a oni s námi, protože hornohesenský dialekt a naše vimperské nářečí nemají žádné společné znaky. Podobně na tom prý byli obyvatelé Vimperka ve Švábsku. Velice těžké to bylo hlavně pro děti, které na Velikonoce 1946 nastoupily v Ober-Rodenbachu do školy.
Život se postupně vracel do normálu. My vyhnaní z domova jsme vzdorovali bezvýchodné situaci, pomáhali jsme znovu vybudovat rozbořené Německo a vytvářeli si novou existenci. Téměř všichni z nás mohou být pyšní na to, co si získali svou pílí, umem a spolehlivostí. Válka přinesla světu obrovské utrpení. Nám navíc sebrala náš milovaný domov, na který nikdy nezapomeneme. Přes to všechno to s námi osud možná myslel dobře. Jestlipak bychom byli šťastní tam u nás doma za tamní politické a hospodářské situace a jako bezprávní otroci, kterým není dopřána ani výchova mládeže v jejich mateřském jazyce? Na tuto otázku si musí každý odpovědět sám...
Share this page
