Znovuosidlování

Situace v roce 1945

Nacionálněsocialistická představa o homogenním státě se v Československu po skončení války obrátila proti německé menšině. V roce 1945 žilo v československém pohraničním regionu 600 tisíc příslušníků české nebo jiné než německé národnosti (18%) a 2 725 000 Němců (82%).

Němci měli území opustit. Vyhoštění miliónů lidí z československého pohraničního území vytvořilo vakuum, uvolnila se půda, domy i pracovní místa. Vyjádřeno v číslech tvořilo toto vakuum 83% německého konfiskovaného majetku a ze 17% bylo tvořeno majetkem Čechů, kteří byli označeni za kolaboranty s nacistickým režimem nebo za zločince.
Vysídlení a znovuosídlení těchto oblastí probíhalo současně a začalo na konci druhé světové války. Osídlování pohraničí však bylo z větší části dokončeno už v roce 1947, tedy v době, kdy vysídlení obyvatel německé národnosti ještě ukončeno nebylo.

Za počátek osídlovací politiky se považují Benešovy rozhovory s československými komunisty v Moskvě v prosinci 1943. O osídlení pohraničí se jednalo také při projednávání tzv. Košického programu a 19. května 1945 bylo osídlování uzákoněno. Od září 1945 ho řídily osídlovací úřady přičleněné k ministerstvu vnitra, které byly od počátku pod vedením komunistů. Tyto úřady se podílely až do roku 1950 na vysídlování, vytvářely plány pro pohraniční oblasti a organizovaly přistěhovalectví obyvatelstva z vnitrozemí a krajanů ze zahraničí. Tyto osídlovací úřady byly rovněž v Českých Budějovicích, Chebu a v Plzni.

Průběh znovuosídlování

Znovuosídlování probíhalo ve třech fázích:
- pionýrské období - nekontrolované osídlování, během kterého měli obyvatelé pohraničí lepší možnosti jak získat majetek oproti těm, kteří přicházeli z vnitrozemí. Toto období trvalo od května do září 1945. Z vnitrozemí přišlo do pohraničí asi 200 tisíc lidí.
- organizovaný osídlovací proces - od září 1945 pod vedením Osídlovacího úřadu
- léto 1946 – léto 1947: dokončení osídlování – v tomto období mělo dojít k obsazení zcela neosídlených nebo jen řídce osídlených oblastí
První osídlenci, tzv. zlatokopové nebo kolonisté, kteří pod vlivem propagandy věřili v rychlé zbohatnutí a zisk majetku, pohraničí poměrně rychle opouštěli, protože po převzetí moci komunisty v roce 1948 bylo omezováno vytváření soukromého vlastnictví a oni tak byli propagandou oklamáni.
V bezprostřední blízkosti hranice na Šumavě a v Hornofalckém lese se od aktivního znovuosídlování upustilo. Po roce 1948 zde byla systematicky zřizována pohraniční a zakázaná pásma.

V letech 1946 až 1947 se do českého pohraničí stěhovali ve zvýšené míře Romové ze Slovenska. Celkem 9% osídlenců tvořili Slováci. U zhruba 100 tisíc reemigrantů se jednalo o lidi, kteří se vraceli z exilu nebo byli českého původu (40 000 ze Sovětského svazu, 12 000 z Francie, 3 000 z Belgie, 10 000 z Polska, 5 000 z Německa, 5 000 z Rumunska, 10 000 z Rakouska, 4 000 z Jugoslávie, 10 000 z ostatních zemí). Reemigrantům byla přidělována zvláštní podpora. Při registraci tak například obdrželi 500 korun (děti 300 korun), oděvy a půjčku. Skutečnými podmínkami byli ale zklamáni.

Rudolf Baier, který byl v roce 1946 vysídlen z Arnoštova u Českého Krumlova, popisuje ve svých vzpomínkách setkání s osídlenci ze Slovenska:
Po kapitulaci v květnu 1945 byla naše vesnice obsazena americkými vojsky. Arnoštov [Ernstbrunn] byl čistě německý, pouze majitel sklárny byl Čech. Dokud bylo území obsazeno Američany, šel život normálně dále. V červnu převzali civilní správu Češi a od té chvíle začali čeští partyzáni a četníci s rabováním. Dnem i nocí procházeli libovolně byty (dveře se nesměly zamykat) a brali si, co se jim zlíbilo. Když se nějakému Čechovi líbilo něco na Němcovi, který šel po ulici (nosili jsme jako označení pásky na paži), tak mu to zkrátka sebral. Těžce ozbrojení mladiství Češi nás na ulici vyzouvali z bot, prohledávali nám tašky a brali nám peníze, hodinky, šperky, i snubní prsteny. Mému bratrovi sebrali staré stříbrné hodinky, a když prosil, aby mu tuto vzpomínku na otce nechali, dostal několik ran do obličeje, hodinky mu sebrali a zavřeli ho do stodoly. Později přišli tři Češi, kteří ho strašně mučili.
Češi zabírali i dobytek a koně. Statky v okolí osidlovali většinou Slováci, lidé, kteří přišli až z Karpat. Byli to vesměs chudí Slováci z hor, kteří byli k osídlování německého území donuceni a Němcům si s pláčem stěžovali, že byli přinuceni opustit své domovy. Přestože Slováci přijeli bez jediného zavazadla a bylo jim slíbeno, že převezmou připravená a zařízená německá hospodářství, z kterých Němci dobrovolně uprchli, Češi sebrali všechno, co sebrat šlo, tedy šaty, prádlo, obilí, řemeslnické nástroje atd. Slováci byli v šoku z toho, že musejí napomáhat při vyhánění Němců a stále Němcům zdůrazňovali, že to není jejich vina a že by byli raději zůstali doma.
Sklárna v naší vesnici zaměstnává přes 300 dělníků, vesměs Němce. Provoz v továrně stojí. Na dříve německých statcích museli jejich dřívější majitelé obdělávat pole za Slováky, protože ti tomu nerozumí. Mnoho domů a vesnic je ale stále ještě zcela prázdných a dosud nebyly osídleny.
Zdroj: Rudolf Baier, Zpráva ze 7. 8. 1946, In: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung in Böhmerwald, Augsburg 1988, S. 253 – 254.

Úkolem centrálních a regionálních úřadů nyní bylo stabilizovat společnost smíchanou z různých skupin obyvatelstva. V mnohých případech se ale nepodařilo vzbudit v těchto obyvatelích pocit sounáležitosti s místní krajinou.

Důsledky

Osídlovací politika byla špatná a ukvapená. Mnoho podniků rychle zbankrotovalo. Řada oblastí nebyla osídlena a zpustla.
V průměru 61% všech obyvatel, kteří žili v pohraničí 22. května 1947, sem přišlo po 1. květnu 1946. Němci nemohli být všude početně zcela nahrazeni, a proto žilo v pohraničí v roce 1950 zhruba o třetinu méně lidí než v roce 1930.

Strukturálně slabé regiony jako například jižní nebo západní Čechy přišly dokonce o více než polovinu předválečného stavu obyvatelstva. Usazovalo se zde méně lidí. Na 500 obcí bylo do roku 1955 ponecháno svému osudu nebo zrušeno. 320 obcí, v Čechách označovaných jako „zaniklé“, bylo na území Čech, z toho 125 v okresech Tachov, Horšovský Týn, Domažlice, Klatovy, Sušice, Vimperk, Prachatice a Český Krumlov.

Mnohé vesnice na Šumavě téměř ztratily svoji funkci trvalého bydliště a jsou využívány z velké části k přechodnému bydlení, většinou pouze o víkendech. V obci Horská Kvilda bylo podle údajů Českého statistického úřadu z roku 1994 pouze 11 trvale obydlených domů ve srovnání s 21 chalupami. Poměr trvale obydlených domů vůči chalupám využívaným pouze o víkendech a prázdninách v dalších vesnicích: Srní (okres Klatovy) 55 ku 98, Kvilda (okres Prachatice) 27 ku 39 a Stožec (okres Prachatice) 44 ku 62.

Vysídlení vysoce kvalifikovaného německého obyvatelstva a osídlování skupinami obyvatel s nedostatečným vzděláním nebylo vhodným předpokladem pro rozvoj pohraničí. Až do dnešních dnů nebyly překonány důsledky depopulace pohraničních oblastí, jako například rozpad bytové základny, extenzivní využívání rozsáhlých zemědělských ploch a zánik mnoha průmyslových podniků.

Vysídlení pozitivně ovlivnilo proces sovětizace Československa. Osídlenci byli vetšinou příznivci komunistické strany, která si získala jejich oblibu přerozdělováním německého majetku.

Švýcarský historik Adrian von Arburg počítá k „duchovnímu dědictví“ dnešních obyvatel pohraničního regionu vědomí, že jsou spoluzodpovědni za nucené vysídlení nebo že z něj alespoň čerpali materiální výhody. Tedy „latentně špatné svědomí“. Podle Arburga toto svědomí brání přirozenému soužití nuceně vysídlených a nových obyvatel pohraničí.

Vedle mnoha lokálních sdružení, která se zabývají "zmizelými místy" na Šumavě, je potřeba zmínit ještě dvě iniciativy s celostátní působností: Sdružení Antikomplex  se zabývá proměnami českého pohraničí a organizuje celou řadu vzdělávacích projektů pro školy i jiné cílové skupiny. Internetová stránka Zaniklé obce je rozsáhlým archivem historických i současných fotografií zmizelých obcí, který doplňují samotní uživatelé.