Prachatice / Prachatitz
Helmut Pechtl: Počátek konce, In: Grenzstadt Prachatitz in Böhmerwald, Heimatkreis Prachatitz 1986, S. 93 – 97.
10. října 1938 kolem poledne dorazila do našeho města německá armáda, aniž by Češi kladli jakýkoli odpor. Čeští státní zaměstnanci, kteří byli do Prachatic přeloženi z vnitrozemí, zrovna ještě nakládali na vozy svůj majetek a pak mohli nerušeně odjet směrem na Staré Prachatice a do Husince. Německé obyvatelstvo, které navzdory nadávkám a výhružkám vytrvalo, si mohlo oddechnout teprve při pohledu na německou armádu. Radost z osvobození našeho domova od českého jha byla obrovská. Německá armáda převzala kasárny, místní velitelství a na radnici zřídila svoji kancelář.
[…]˙
Z přehnané horlivosti bylo zatčeno několik Čechů, zvláště takových, kteří se vyznamenali při zatýkání Němců v roce 1918. Ale po 12 hodinách byli zase propuštěni. V Prachaticích nebyl zatčen ani jeden politický protivník. Komunistický městský rada J. F. se mohl volně pohybovat, později byl dokonce pracovně nasazen jako skladník u NSV (Volksfahrt) [národněsocialistická organizace činná v oblasti sociální péče]. Z osovobození jsme měli takovou radost, že nás vůbec nenapadlo myslet na pomstu. Mnoho místních Čechů zůstalo ve městě a zkusilo vyrovnat se s novými poměry.
[…]
V listopadu 1938 se konaly velkolepé oslavy u příležitosti politického přičlenění k Říši. Ringplatz byl vyzdoben vlajkami a transparenty. Mnichovský rozhlas přenášel ranní koncert orchestru SA, městem pochodovaly vojenské jednotky z celého okresu, hejtman župy Wächtler měl projev, po kterém se konala vojenská přehlídka.
Lidé museli přijmout různé změny. Přes noc se místo vlevo začalo jezdit vpravo. Lidé byli těžce postiženi výměnou dosavadní měny za říšskou marku. Za jednu říšskou marku se dávalo 10 českých korun, což neodpovídalo kupní hodnotě koruny. Tento měnový kurz byl velkou finanční obětí sudetských Němců Říši.
[…]
V polovině roku 1939 bylo naše město politicky a správně zcela přičleněno k Říši. V Říši se vykonávala vojenská služba a odváděly se tam daně. Daňová sazba byla vyšší než dříve. K tomu se váže jedna milá historka: Jeden velmi oblíbený lékař, známý svým smyslem pro humor a svou rozvážností, obdržel svůj první daňový výměr, který byl samozřejmě vyšší než dříve. Šel proto na finanční úřad a řekl tam úředníkům: „Určitě si pamatujete, jak jsme v roce 1938 a 1939 stáli na tak zvaném Náměstí Adolfa Hitlera a jak jsme museli provolávat „Siegheil“. Kdybych býval věděl, že mě to „Sigheil“ přijde takhle draho, tak bych nic nevolal.“ Ano, tak takoví byl staří Prachatičáci, se smyslem pro humor a často i pro kousavou ironii.
[…]
Trpkým zklamáním pro nás byl vpád Whermachtu do zbytku Československa. Karl Spinka o této události výstižně napsal: “Radostné očekávání, že v našem městě nyní konečně nastalo vytoužené období míru, se bohužel nenaplnilo. Většina obyvatel Prachatic nebyla ze zřízení Protektorátu Čechy a Morava vůbec nadšena. V pohraničním městě, které mělo hořké zkušenosti s porušováním práv, zavládl nedobrý pocit, že tento násilný čin by mohl mít za následek neblahý vývoj událostí.
Gretl Wimbersky: Vyhnání, In: Grenzstadt Prachatitz in Böhmerwald, Heimatkreis Prachatitz 1986, S. 99 – 104.
Domů nám přišla výzva, kde se psalo, že se máme (často během dvou hodin a také, když byli lidé zrovna v kostele nebo někde jinde) přichystat k odsunu. Pod dohledem dvou policistů vyzbrojených bajonety jsme si měli sbalit asi 50 kg a nic vzácného, hodnotného. Co to bylo, určovali tito dozorci. Už v bytě mi tak pár věcí sebrali, vyhodili z kufru. Za námi zapečetili dveře. Poslední věcí, kterou udělal otec mé švagrové ve svém domě, bylo to, že za nás všechny poznamenané symbolicky zastavil kyvadlo nástěných hodin. … Moje matka chtěla ještě k nádobce se svěcenou vodou, aby mi na odchod pokropila čelo, byla ale s posměchem odstrčena – chtěla se rozloučit s naším obchodem, projít si prodejnu i dílnu, ale oni tu plačící ženu vystrčili ze dveří. Za žebřiňákem jsme šli s pláčem naším milovaným městečkem, nahoru ke kasárnám, k táboru pro Němce.
Tam se kontrolovalo a prohledávalo ještě jednou. Odehrávali se zde otřesné scény (hlavně při tělesných prohlídkách), nejvíce pásli po fotografiích, penězích, spořitelních knížkách, dokumentech, po všem, co bylo psáno německy nebo mělo nějakou hodnotu a co někteří chtěli zachránit. S rozhrabaným majetkem jsme se pak museli odebrat na slámu. Nás mladší vyzvali, abychom si ještě jednou navlékli na ruku žlutou pásku a pak jsme museli u brány do kasáren čekat na nově příchozí, vykládat jejich zavazadla a tahat se s nimi ke kontrole. Kufry, bedny, pytle, tašky, poslední majetek těch nebožáků, byly často násilím roztrženy. Občas jsem se snažila některým z krajanů odvážně pomoci a tajně jsem se jich ptala: “Potřebujete něco schovat?” S obavami mi dávali věci, které jim byli obzvláště milé, na kterých viseli, a já jsem s bušením srdce běžela k našemu nouzovému táboru a ty věci tam zahrabala, a když byla tma a klid, tak jsem je těm vděčným lidem tajně vracela. Nějakým způsobem se některým lidem přece jen podařilo zachránit před kontrolami něco, co jim bylo milé – listiny, kresby, spořitelní knížku, svatební fotografii nebo fotografii padlého syna… Jeden starý pán se s třesoucíma rukama přehrabával v kapse u šosu a vyndal tři zlaté mince, jiný vzácné kapesní hodinky, nádhernou dýmku… jedna mamička mi svěřila drahý růženec, jedna sousedka relikvii a amulet. Ale tato malá pomoc byla jen kapkou na rozpálený kámen, to nejcenější bylo zabaveno, zůstalo doma nebo nám bylo sebráno.
Ida Sitter: "Výlet" z tábora v Prachaticích, In: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung in Böhmerwald, Augsburg 1988, S. 314.
Do tábora nás přivezli v roce 1946 v úterý na svatodušní svátky. Při prohlídce našli u mého tatínka tabák, který si sám vypěstoval. Samozřejmě mu ho sebrali. To se mého otce velice dotklo. S transportem jsme nakonec nemohli odjet, protože dítě mé sestry Marie mezitím těžce onemocnělo. Musela jsem vypomáhat v táborové kuchyni. Jeden strýček z Wosseka nám do tábora nosil něco k snědku, mussel to ale nechávat na bráně. Alespoň trochu tak o nás bylo postaráno, jenom můj tatínek si denně stěžoval, že mu chybí jeho milovaný tabák. Protože už jsem se nemohla dívat, jak se trápí, napadlo mě, že bych se mohla ještě jednou podívat domů. Vojákům, kteří hlídali vchod do tábora, jsem řekla, jestli bych nemohla za svým strýčkem do Wosseka, abych mu pomohla se svozem sena. Zeptali se mě jen, co jim za to přinesu, když mě pustí. Protože jsem tuhle otázku vůbec nečekala, napadl mě v tom rozčilení pouze “med”. Dali mi svolení, ale jen s touto podmínkou: “Zítra v sedm hodin můžeš jít, ale v 17:30 musíš být zpátky, jinak už se dovnitř nedostaneš.” Na druhý den přesně v sedm hodin jsem opustila tábor a šla pěšky z Prachatic do Horní Sněžné (Oberschneedorf). Aby mě nikdo nechytil, musela jsem jít přes polní cesty a zkratky, v deset hodin jsem došla k “Eduardům”. Věděla jsem, že jsou ještě doma, a celou cestu jsem myslela jen na to, jestli boudou mít med. Díky bohu mě nezklamali. Šla jsem pak dál k našemu domu a ze všeho nejdříve jsem hledala látku, kterou jsme schovali ještě před odjezdem. Látku jsem si pak omotala kolem těla a mezi ni jsem vždy vkládala listy tabáku, který jsme sami vypěstovali. Nakonec jsem přesto přetáhla moje šaty a tabák byl v bezpečí. Naštěstí mě přitom nikdo nepozoroval. Vzala jsem pak s sebou ještě velkou konev a šla dál do Pěkné (Schönau). Tam ještě byla moje sestra Lorie. Ta se take pěkně divila, když jsem k ní dorazila uplně vyčerpaná a hned jsem si do baťohu balila dva bochníky chleba a několik lahví s mlékem pro nemocnou neteř. Sousedka mi také dala bochník chleba a tak jsem se s těžkým nákladem vracela k Eduardům. Ti mezitím stloukli máslo. Máslo jsme dali do velké konvice a nalili přes něj podmáslí, aby nebylo vidět. Teď jsem teda musela táhnout i konvici. Začínala jsem se bát, že nedorazím do tábora včas. Ještě mě kousek vyprovodili a pak už jsem šla opět sama. Když jsem dorazila do Sviňovic (Schweinetschlag), byla jsem na pokraji svých sil. Ale strach mě hnal stále dál, bála jsem se, že přijdu pozdě. Nohy už jsem měla od bot celé rozedřené, a tak jsem šla poslední kus cesty bosa. Chodidla jsem měla brzy samou ránu, a tak jsem s brekem šla stále dál. Přesně v 17:30 jsem pak dorazila do tábora a vojáci si se smíchem ukazovali na moje nohy. Jediné, na co se mě jěště zeptali bylo, jestli jsem jim přinesla slíbený med. Bez dlouhého otálení mi jednoduše sebrali ruksak, vyndali si z něj med a ostatní věci mi milostivě nechali. Na druhý den jsem ani nemohla zastat moji službu v táborové kuchyni, protože jsem se bolestí nemohla ani hnout.
Martha Wimbersky: Osudový rok 1945, In: Grenzstadt Prachatitz in Böhmerwald, Heimatkreis Prachatitz 1986, S. 105 – 109.
Když se rozneslo, že máme být vysídleni a k tomu docházelo ke stále horšímu šikanování, mnoho lidí se rozhodlo pro dobrovolné opuštění země. Vysídlovací úřad se nacházel v hotelu „Säumerglocke“. Zde byla zapečeťována zavazadla, povoleno bylo pouze 40 kg na osobu. Někteří se tak přes hranici dostali na amerických nákladních vozech. Dokud zde byli Američané, byli Němci zaměstnáni u nich a neměli problémy se stravováním. Potravin byl nadbytek. Na konci podzimu Američané odtáhli a postavení Němců se výrazně zhoršilo.
Raimund Töpfl
Vzpomínky Raimunda Töpfla narozeného v Zátoni v okresu Prachatice, který se v roce 1945 dostal do internačního tábora ve Volarech.
In: Emil Franzel: „Die Vertreibung. Sudetenland 1945/1946“, Podzun-Verlag, Bad Nauheim 1967.
11. 6. 1945 v deset hodin dopoledne přišli do mého domu v Müllerschlagu 31 [Mlynářovice] partizáni a četnící a vyzvali mě, abych šel s nimi. Byl jsem odveden na náves, kde už bylo drženo dalších deset obyvatel vesnice. Stálo zde nákladní auto, na kterém byli muži ženy a děti z okolí. My jsme k nim museli přistoupit. .. Z naší vesnice byli společně se mnou přivedeni:
Adolf Markowetz, Bauer, Josef Merwald, Bauer, Raimund Stögbauer, Häusler, Karl Andraschko, Holzhauer, Johann Poidinger, Bauer, Rudolf Pablitschkom, Schuhmacher, Adolf Winkelbauer, Bauer, Adolf Olzinger, Drechsler, Franz Tomaschko, Holzhauser, Johann Palitschek, Häusler.
Byli jsme odvezeni do Volar do kasáren. Ve Volarech se k nám přidal ještě forman Otto Kempinger z Volar a v 16:30 se jelo dál směrem k Bierbrücke, kde k nám naložili silničáře Vinzenze Sittera. Pak jsme jeli přes Oberhaid [Zbytiny] do Brenntenbergu [Spálenec], kde k nám přibyl Josef Marko. Pak se jelo do Prachatic. Nákladní auto bylo tak přeplněno, že mnozí omdlévali hladem a žízní.
"Na pranýři"
Ve 21:30 jsme dorazili do Prachatic do nových kasáren. Zde nás hned po příjezdu zpracovali pomocí kopanců a pažeb. Kdo měl u sebe potraviny, tomu je Češi zabavili… Pak začali jednotlivé výslechy s podpisem výpovědi. Zatímco byl jeden po druhém vyslýchán, museli jsme všichni stát v pozoru tváří ke stěně. Nesměli jsme se rozhlížet ani otáčet, a když někdo z nás upadl do bězvědomí, museli jsme dělat cviky. Tato situace trvala do 3 hodin ráno. Během výslechu byli všichni “zpracováváni” gumovými obušky, pěstmi, pažbami, údery do obličeje, takže většinou vycházeli lidé z vyslýchací místnosti potlučení a celí od krve. Já jsem byl u výslechu poslední a schytal jsem na odchodu jen pár kopanců a ran pažbou. Po výslechu nás odvezli do vězení orkesního soudu, kde nás rozdělili do cel. Bylo pět hodin ráno…
Každý večer mezi 10 a 11 hodinou, když jsme zrovna usínali unaveni namáhavou každodenní prací, se ve “služebně” pracovalo. Noc co noc byli totiž vyvedeni průměrně tři až čtyři vězni, kteří se museli ve “služebně” položit na rám postele zádami nahoru, pouze ve spodním prádle, muži stejně jako ženy, a pak byli všichni biti gumovými obušky jako při mlácení obilí. Z toho srdcervoucího křiku jsme v celách málem zešíleli. Každý měl starch, že v příštím okamžiku přijde řada na něj. Obzvláště bolestivě byl mučen Johann Palitschek z naší vesnice, který byl uvězněn společně se mnou. Jen u něj samotného jsem napočítal 150 ran a musel jsem poslouchat jeho nářek. Jeho pláč a křik ale očividně jen zvýšili chuť k práci jeho trýznitelům, kteří ho hodili na zem a teprve nyní ho pořádně “zpracovali” kopanci tak, že mu způsobili dvě zlomeniny. Protože po takovém týrání nemohl sám chodit, odvlekli ho ke dveřím do naší celi a hodili ho tam. Byl strašlivě zřízen, neměl na těle místo, které by bylo nezraněné, byl celý od krve a stále naříkal, Raimunde, prosím tě, neopouštěj mě. Já sám jsem jeho bolest ale utišit nemohl. Nemohl ani stát ani ležet, protože ho od všech těch otevřených ran bolelo celé tělo. Odmítli mu poskytnout jakoukoli lékařskou pomoc, zamítli dokonce i operaci břicha, o kterou prosil. O mnoho lépe na tom nebyl ani další obyvatel naší vesnice Johann Poidinger. I on byl zbitý tak, že zůstal ležet v bezvědomí, a protože nejevil žádné známky života, tak ho v tomto stavu odvlekli k pumpě, a tam na něj tak dlouho lili vodu, až znovu přišel k sobě, a pak ho hodili do cely. Byl jsem v této cele čtyři týdny a noc co noc jsem musel nedobrovolně poslouchat utrpení mých spoluvězňů, což mě psychicky ničilo více než těžká každodenní práce. Už večer jsme se obávali návratu z práce, protože jsme nevěděli, koho dnes zase odvedou na “pranýř”. Z obyvatel naší vesnice byli nejvíce mučeni: Johann Palitschek, Johann Poidinger, Rudolf Pablitschko, Adolf Markowetz a Adolf Winkelbauer. Všichni jsou už vysídleni a bydlí nyní v Bavorsku. Po čtyřech týdnech jsme se dostali znovu zpět do vězení okresního soudu v Prachaticích. Já jsem onemocněl, neboť ve svém věku jsem špatně snášel to jejich “jídlo” a dostal jsem strašný průjem a má tělesná síla očividně mizela. “Jídlo” totiž sestávalo z jedné malé brambory ve slupce přelité řídkým vývarem. Protože se můj zdravotní stav stále vice zhoršoval, přivezli z nemocnice německého primáře, který nařídil moji okamžitou hospotalizaci. To bylo ovšem zamítnuto s poznámkou, že “německý svině maj pochcípat”. Předepsal mi tedy recept, ale ani ten mi nebyl uznán. Z kuchyně mi naštěstí nosili hustší kroupovou polévku a pouze této okolnosti vděčím za to, že jsem zůstal naživu a že jsem se na konci srpna 1945 jako jeden z mála mohl tak brzy vrátit domů do své vesnice.
Mathilde Kreitmaier
Mathilde Kreitmaier píše o vyhnání ze Záblatí a Volovic, o sběrném táboře v Prachaticích, o předmětech, které si mohli vzít s sebou a které jim byly zabaveny, o nucené práci, cestě Bavorskem a o novém domově v Untermaxfeldu západně od Ingolstadtu.
Mathilde Kreitmaier geb. Thuma, Kindheit und Vertreibung, In: Kieweg, Herbert, Weasch’n, Wusch’n und Gulatsch’n. Die Pfarrei Sablat in Geschichte und Geschichten, 1994.
Na jaře 1946 jsme museli opustit náš milovaný domov, který si kdysi naši předkové s velkou námahou a odříkáním vyvzdorovali z divočiny. Během několika málo hodin jsme za sebou museli nechat náš dům a vše, co jsme měli. Do sběrného tábora v Prachaticích jsme si mohli vzít s sebou jen to nejnutnější. Každému bylo povoleno vzít si zavazadla o celkové hmotnosti 50 kg, zvláště pak peřinu, teplé oblečení, boty, plechové nádobí a nějaké potraviny. Šperky a cenné předměty – pokud nám nebyly sebrány už během drancování bezprostředně po skončení války - zabavovali Češi v táboře v Prachaticích. Mezi 7. a 13. červnem 1946 byli do tohoto tábora přivezeni téměř všichni Němci z obce Wolletschlag [Volovice]. Práce schopní mladiství a dospělí byli přes den nasazeni v Prachaticích na úklidové práce. 17. června 1946 pak definitivně udeřila hodina odchodu. Němci zavření v táboře byli v rámci jednoho hromadného transportu odsunuti ze své vlasti po železnici v asi 40 dobytčácích. V každém vagónu bylo se svými zavazadly zavřeno 30 osob, dospělí i děti, zdraví stějně jako staří a nemocní. Jen malým zamřížovaným okénkem a škvírou ve dvěřích pronikalo do této tmavé klece trochu světla. Zvláště pro rodiny s malými dětmi a starými lidmi představovala tato cesta hotová muka. Naše tehdy 80letá babička cestou onemocněla, ale i tuto etapu vyhnání snášela bez nářků.
Ve městě Furth im Wald si nás převzali Američané a německé úřady. Poprvé jsme zde dostali čerstvé potraviny. Další trochu delší zastávka byla v rozbombardovaném Schwandorfu. Už cestou jsme na chvíli zastavovali na menších nádražích. Přes Norimberk jsme se nakonec dostali do Augsburgu, kde jsme vlak opustili. Úřady byly zahlceny příjmem 1200 uprchlíků, kteří přijeli na západ tímto transportem z Prachatic. Po třídenní cestě jsme tak konečně našli více než nouzové ubytování v rozbombardované pletárně. A protože byl zrovna svátek Božího těla, konala se i v táboře mše. Následujícího dne byl transport rozdělen. Rodiny řemeslníků byly poslány do města Füssen v regionu Allgäu; sedláci a domkaři se svými rodinami se dostali do tábora v Neuburgu an der Donau. Tábor zde byl zřízen z ubytoven pro studenty. Zde jsme byli ubytováni následujících osm dnů. Dlouhým trmácením během transportu a z nedostatku stravy jsme byli všichni zcela vyčerpáni.
Opět o týden později jsme byli s asi 30 dalšími na otevřeném nákladnín voze převezeni do Untermaxfeldu v Donaumoos. To už se psalo 1. července. V této rovinaté, a pro nás proto tak nezvyklé krajině s černou bahnitou půdou, se nám po šumavských horách opravdu stýskalo. Netušili jsme, že Untermaxfeld se nám na několik let stane novým domovem, neboť jsme se stále upínali k naději, že se budeme smět brzy vrátit zpátky do naší vlasti. Byli jsme ubytováni v sále vesnického hostince. Na podlaze bylo dostatek slámy, a tak jsme se poprvé po mnoha dnech dočkali hlubokého a osvěžujícího spánku. Hostinská byla dobrosrdečná a přátelská žena, což tehdy nebylo žádnou samozřejmostí.
Dala nám k dispozici svůj velký kotel na prádlo, ve kterém jsme si mohli vařit bramborovou polévku. Brambory dostali někteří z nás od sedláků. Sehnali jsme i několik litrů mléka pro děti. Protože zrovna probíhala sklizeň sena, pomáhali jsme hostinským s jeho obracením velice nepraktickými, těžkými hráběmi, na které jsme z domova nebyli zvyklí. Tak jsme si v Bavorsku poprvé vydělávali na chleba. Větší odměnu jsem nečekali, a také ani nedostali. Pracovní síla v zemědělství tehdy nic nestála.
Opět o pár dnů později jsme byli přiděleni k jednotlivým sedlákům v Untermaxfeldu a okolí. Maminka, babička a bratr dostali v Untermaxfeldu malý podkrovní byt, kde pak moje maminka musela pro sedláky příst vlnu. Jako plat dostávala nějaké potraviny. Já sama jsem se dostala k sedlákovi do Stengelheimu, kde jsem si o pár let později vzala za muže jednoho zemědělce. Moje sestra se dostala k nějaké selce do Obermaxfeldu, jejíž manžel byl pohřešován v Rusku. Se svými sedmi malými dětmi to tehdy měla obzvláště těžké. Moje maminka, bratr a sestra později v roce 1959 v Schrobenhausenu v „nové vlasti“ nakonec skutečně nalezli nový domov. V jedné vesnici, ve které dnes žije mnoho obyvatel Šumavy, si postavili pěkný vlastní domek. Naše bývalé sousedy zavedl osud do různých koutů Bavorska. Engelbertovi se tak například dostali do Meitingenu, kde žijí dodnes. Jiní se usadili v Allgäu, někdo zase v Horní Falci, jako třeba Frounzn. Bolest prvních let nad ztrátou domova ustoupila; na svoji milovanou Šumavu ale stále vzpomínám se steskem.
Share this page
