Mnichovská dohoda a Protektorát

Hans Harwalik – Fritz Pimmer (Hrsg.), Winterberg in Böhmerwald, Freyung 1995, S. 538 – 550.

Od 8. října jsme tedy patřili k Říši. Bylo asi jen málo těch, které by to netěšilo.
Po dnech plných pozdvižení a radostného neklidu se život ve městě pomalu vrátil do normálu. Některé věci se změnily. Cítili jsme se být pány ve vlastním domě. V ulicích nebylo slyšet žádné cizojazyčné hlásky a nikomu nechyběla zelená barva neoblíbených českých uniforem. Nahradila ji polní šeď našeho Wehrmachtu, jehož vojáci byli obyvatelům Vimperka sympatičtí nejen jako vítaní osvoboditelé, nýbrž imponovala jim i jejich důrazně vojenská disciplína.
Zpořátku pobaveně jsme se tak dívali, jak vojáci vykupují vimperské obchody a jak ke spokojenosti obchodníků rychle mizí zásoby kvalitního zboží. Například textil byl v Sudetech k mání v dobré kvalitě a za příznivé ceny. Lidé ale neměli peníze, aby si toto zboží mohli koupit. Ve staré Říši se naproti tomu používali k výrobě některých druhů zboží náhražky. Další motivací proč se v Sudetech zásobit zbožím, byl výhodný kurz říšské marky vůči české koruně 1:12. Ale protože obchodní vztahy s výrobci ve zbývající části Československa prozatím trochu vázly a přepravní cesty do sudetoněmeckých průmyslových středisek byly zdlouhavé, začaly některé výrobky brzy docházet. Wehrmacht proto zákázal vojákům odesílání balíků, aby zůstalo zajištěno zásobování civilního obyvatelstva.
Brzy došly i nemalé zásoby piva v obou vimperských pivovarech. Jako náhrada dorazilo pivo z Bavorska, které ale stálo dvakrát tolik co naše vimperské pivo. Cena za půl litru vzrostla z 1,50 na 3 koruny. A protože mzdy se zatím neměnily a rostly i ceny jiného zboží, byla to taková kapka hořkosti ve všeobecném veselí.
Na druhou stranu začala ihned po vstupu vojsk fungovat NSV (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt) [národněsocialistická organizace činná v oblasti sociální péče]. Chudším lidem se rozdávalo oblečení, potraviny a přídělové kupóny na uhlí. Tato akce na zmírnění následků bídy byla nezbytná zvláště v rodinách, kde byl jejich živitel už několik let nezaměstnaný, a nikdo z potřebných z ní nebyl vyloučen.
S vojenskými jednotkami dorazili také vedoucí činitelé strany a jejích jednotlivých orgánů (SS, SA, NSKK a další), kteří do nich ihned začali verbovat. Kdekdo se tehdy stal členem, protože si myslel, že je to jeho povinnost jako výraz díku za osvobození. Téměř nikdo neměl tušení o podstatě národního socialismu a už vůbec nemohl nikdo vědět, že vstupuje do organizace, která bude o pár let později označena za zločinnou.
Gestapo (státní tajná policie) se usídlilo v hotelu Zentral, ve kterém do té doby úřadovala česká státní policie. Odtud se šířila jeho neblahá činnost. Němečtí Židé, kteří zde ještě zůstali, byli deportováni. Přední sociální demokraté a komunisté byli posláni na „převýchovu“ do koncentračního tábora Dachau. Během zatýkání a výslechů docházelo opakovaně k násilnostem, o kterých se lidé dovídali jen příležitostně a náhodou.
Prozatímní vojenská správa byla zrušena už 20. října a všechny záležitosti přešly pod státní správu. Největší část Šumavy byla přičleněna k Bavorské východní marce se sídlem v Bayreuthu a ne k Sudetům, jak by si to bylo přálo obyvatelstvo, což ale z dopravně technických důvodů nemohlo být splněno. Sudety se staly samostatnou říšskou župou. Obyvatelé Vimperka se tak dostali k Bavorsku, k zemi, z které vesměs pocházeli jejich předci. Podobně to bylo i s jižním cípem Šumavy, který byl přičleněn k Hornímu Rakousku.
Vojáci, kteří byli zpočátku ubytováni pouze provizorně, byli přeloženi do kasáren za nádražím, kterým se říkalo “baráky“. Do 7. října 1938 tam byla umístěna jednotka Hraničářů pod velením podplukovníka Suchardy, který se pak v roce 1945 znovu objevil na Šumavě jako partyzánský generál. Německá vojenská posádka nemálo přispěla k hospodářskému oživení města. Vojáci byli oblíbenými návštěvníky hostinců a jako zákazníků si jich vážili i obchodníci. Stejně jako česká vojenská posádka podnítila a pozitivně ovlivnila společenský a kulturní život české menšiny před rokem 1938, byli němečtí vojáci vítanou posilou a oživením pro německé spolky. A nejedna mladá dívka z Vimperka našla po boku vojáka z posádky své životní štěstí.
Málo porozumění měli lidé ve Vimperku pro opatření komisaře „likvidátora“. Mnoho tradičních spolků a sdružení bylo zrušeno nebo převedeno pod říšskoněmecké spolky s podobným zaměřením. Byl tak například zrušen „konzumní spolek“ a hodnotné inventáře knihoven Německého Jungmannschaftu a Spolku Němců byly začleněny do městské knihovny. V několika případech přešlo vedení na říšské Němce, ačkoli byli po ruce i schopní místní vedoucí pracovníci. Co dříve vznikalo dobrovolně, bylo nyní z donucení: shromáždění, apely a školení udržovaly lid v pozoru. Člověk se nemohl zbavit dojmu, že ti „ospalí noví Němci“ mají být v co možná nejkratší době převychováni a postaveni do latě, stejně jako předtím Rakušané. Nespokojenost se špatnými poměry se ale držela v mezích; lidé je omlouvali jako přechodné potíže a byli rádi, že jsou Němci, říšskými Němci.
Ke spokojenosti obyvatelstva značně přispěl fakt, že nezaměstnaní dostali práci. Ten, kdo by ve státě Čechů nikdy takovou šanci nedostal, byl nyní zaměstnán na dráze, poště, u lesní správy nebo jinde. Díky zřízení pracovního úřadu v roce 1939 mohla být všem dosud nezaměstnaným zprostředkována práce; museli ovšem přijmout práci tam, kde byli zrovna potřeba, tedy hlavně v průmyslových centrech ve staré Říši. Z práva na práci se s rostoucí poptávkou po pracovních silách ve zbrojním průmyslu stala povinnost pracovat. Proti své vůli tak byly donuceny pracovat i některé bezdětné dámičky.
V prvních říjnových dnech roku 1938 neopustili město všichni Češi. Některé starousedlé české rodiny zůstaly a provozovaly dále své živnosti. Teprve na konci války byly jejich obchody zavřeny a jejich majitelé, pokud na to měli věk, museli vykonávat práci mimo svůj obor.
Mnozí obyvatelé českých vesnic z druhé strany jazykové a protektorátní hranice hledali práci ve Vimperku i po jeho připojení k Německé říši. Obživu nalezli v německých obchodech a podnicích, na příklad jako dělníci a zaměstnanci továrny na prádlo Seidensticker, v továrně na nábytek Kotschwara, ve vydavatelství a v tiskárně Steinbrener; pracovali ale také jako prodavači v maloobchodě. Když bylo čím dál více mužů z Vimperka povoláváno do armády, nastupovali na jejich pracovní místa Češi ze sousedních obcí Busk [Boubská], St. Mářa [Svatá Maří], Trhonin, Zdikau [Zdíkov].
Děti Čechů, kteří zůstali ve Vimperku, chodily většinou do německých škol, i do nově založené obchodní školy. Kvůli svě národnosti nebyly diskriminovány.
Na konci roku 1938 měl Vimperk navzdory odchodu velké části českého obyvatelstva opět 4950 obyvatel, z toho se 270 hlásilo k české národnosti. Jejich počet byl ve skutečnosti asi vyšší, ale někteří oportunisté si slibovali přínos od toho, když se budou označovat za Němce.
To že nacistický režim nebyl nakloněný církvi se dalo brzo poznat i ve Vimperku, jehož obyvatelstvo mělo na katolickou církev obzvláště silné vazby. Stranické orgány, a později i Hitlerjugend, stanovovaly povinné služby často záměrně v době konání mší nebo pobožností. Exerční dům a zotavovna St. Rafael zřízené firmou Steinbrener byly ve vší tajnosti bez náhrady vyvlastněny. Zařízení, vzorně vedené řádovými sestrami, sloužilo k zotavení nemocných zaměstnanců podniku a jejich rodinných příslušníků a bylo i duchovním útočištěm. Sestry musely bezodkladně opustit své působiště a s sebou si mohly odnést pouze inventář domácí kaple a svůj osobní majetek. Dům získal přístavbu a stala se z něj okresní škola NSDAP. 
Ve Vimperku bylo několik duševně postižených, ubohých politováníhodných bytostí, které se podle svého radovaly ze svého svízelného života. Tehdy, když lidé nebyli ještě tak citlivý jako dnes, se jim říkalo idioti, vesničtí idioti. Patřili ke každodennímu životu, staří i mladí si je dobrácky dobírali, ale také je obdarovali almužnou, když o ni byli požádáni. Kdo by si nepamatoval na „Nemotorného prince“ nebo na „Dinei“ a na všechny ostatní? Se zavedením nových pořádků přišel i zákaz žebroty. Tyto ubohé prosté bytosti musely opustit jim důvěrně známé prostředí, nuzné přístřeší v chudobinci, a byly odsunuty do sběrného střediska v Prachaticích. Válku jich prý přežilo jen málo.
Zatímco podobné akce probíhaly téměř bez povšimnutí, byly jiné pod taktovkou stranické propagandy velkolepě vyzdvihovány. Mnoho dětí, z nichž některé byly v důsledku nuzných let podvyživené a často nemocné, bylo posláno na zotavení do Staré říše (Altreich). Podobně se matky s velkým počtem dětí dostaly do zotavoven pro matky. Mnoha dělníkům byla díky KdF (Kraft durch Freude [Síla z radosti – nacistická organizace starající se o volný čas obyvatelstva]) umožněna první dovolená v jejich životě.
Do poloviny roku 1939 se materiální situace obyvatel Vimperka značně zlepšila. Nebylo tedy divu, že si mnohé získala akce s názvem „Volkswagensparen“ [tzv. „spoření na Volkswagen“, díky kterému byla financována i samotná automobilka]. VW byl vystaven na Ringplatze. Předváděcí vozy obklopené hroznem lidí byly dobrou reklamou, a tak už někteří viděli sami sebe jako pyšné majitele automobilu. Tento prapůvodní Volkswagen měl stát 990 říšských marek, a to se zdálo být cenově dostupné. Nikdo ještě netušil, že ze splátek střadatelů bude sestrojen VW-Kübelwagen – terénní automobil pro vojenské účely. Mnoho rodin mělo nyní možnost získat levný rozhlasový přijímač. Tzv. „Volksempfänger“ – lidový přijímač – byl k dostání za pouhých 35 říšských marek. Chudé bezdětné rodiny ho dostávaly zapůjčený zdarma od NSDAP.
Těch několik málo mírových měsíců do 1. září 1939 patřilo bezpochyby k těm nejšťastnějším v životě vimperských obyvatel jako státních příslušníků Velkoněmecké říše. Okupace zbytku Česka a zřízení Protektorátu Čechy a Morava vyvolaly u mnohých šok. Dobromyslní sudetští Němci tento krok nečekali a nikdo ho neschvaloval, a mnozí začali pochybovat o spolehlivosti vůdcových slov. Všichni měli ještě dobře v paměti Hitlerův výrok „My nechceme vůbec žádné Čechy!“. Zvláště sudetským Němcům tak mluvil z duše. Po svých zkušenostech byli rádi, že se Čechů zbavili. A teď? Ale utěšovali jsme se nadějí, že Velkoněmecká říše je nyní ucelená a saturovaná a snili jsme o životě v míru a spokojenosti.
[…]
Několik dnů po obsazení Vimperka příslušníky 252. americké motorizované divize byl ustanoven místní národní výbor. Skládal se převážně z těch Čechů, kteří ve Vimperku zůstali. Předsedou byl zvolen pekařský mistr Franz Černík, který tak zaujal místo posledního německého starosty Franze Themy, který mu musel předat úřad. Thema byl zatčen a přechodně uvězněn v Prachaticích. Černík ale mohl vykonávat svůj úřad, teprve až když ho v něm potvrdil americký vojenský velitel.
Obyvatelé Vimperka si zvykli, že na radnici teď visely tři vlajky: česká, americká a sovětská. A zvykli si také na chování českých partyzánů. Ti chodili ve fantaskních nebo v německých leteckých uniformách, na rukávech nosili pásky s nápisem „český partyzán“ a tvářili se jako vítězové, ačkoli sotva kdo z těchto mladíků slyšel hvízdání nepřátelských kulek. S páskou na rukávu, která ho označovala jako „partyzánského generála“, se ve Vimperku objevil i podplukovník Sucharda, který do roku 1938 velel vimperské vojenské posádce a jehož manželka působila v městské hudební škole jako učitelka klavíru a zastupující ředitelka. V Prachaticích to dotáhl na předsedu okresního národního výboru.
Česká policie se usadila v hostinci „Stadt Wien“. Jejím velitelem byl řezník Bursa. Odtud se rojili četníci, pomocní policisté a partyzáni, aby systematicky prohledávali byty Němců. Mnoho vimperských mužů a žen bylo zatčeno. Vězení bylo stále přeplněné.
Všechny rozhlasové přijímače byly konfiskovány. Německé pouliční nápisy byly nahrazeny českými. A tak se někteří potichu bavili tím, jak místo hnědých diktátorů teď byli v kurzu rudí, jak ostatně dokazovala nová „Stalinova třída“. Přestože zásobování českého obyvatelstva během válečných let bylo v protektorátu lepší než kdekoli jinde na území pod vládou nacistického státu, čeští vládci naplněni nenávistí se odvděčili tím, že německému obyvatelstvu přidělili potravinové lístky, které v žádném případě nepokryly ani nejnutnější potřeby životního minima. To se týkalo jak množství, tak i druhu povolených potravin, z kterých byly vařazeny ty nejdůležitější. Protože všechny zásoby už byly dávno spotřebované a nikdo neměl ani nejmenší možnost opatřit něco navíc pro děti a nemocné, shromáždily se před radnicí zoufalé ženy s páskami na rukávech označenými velkým N jako Němec, aby demonstrovaly za zlepšení přídělů. Několik odvážných žen předneslo zástupci amerického velitelství města a zástupci národního výboru svou žádost. Byly přitom podporovány hlasitými protesty davu, který zaplňoval polovinu Kirchplatzu. Po nějaké chvíli uzavřeli partyzáni všechny přístupové ulice k Ringplatzu. Ostatní se zbraněmi v rukou ženy rozehnali a vytlačili je z náměstí do Kirchengasse a Steinbrenergasse. Není známo, zda měla akce statečných vimperských žen úspěch; byl to ale zřejmě jeden z mála případů, jestli ne jediný, kdy se tehdy Němci odvážili veřejně protestovat proti opatřením vítězů.