Jak se cestovalo

Pro cestu do Československa bylo nutné opatřit si platné vízum. Západní Němci mohli získat vízum na vízovém a konzulárním oddělení velvyslanectví Československé socialistické republiky v Bonnu, případně při československé vojenské misi v Západním Berlíně. Zahraniční zastoupení mělo Československo dále v Baden-Badenu, Düsseldorfu, Frankfurtu nad Mohanem, v Hamburku a v Mnichově. Jen s obtížemi, ale většinou vůbec ne, získávali československá víza policisté a duchovní. Kvůli závažným osobním nebo obchodním důvodům mohla československá pohraniční policie přímo na hranici udělit krátkodobé povolení k cestě. Pokud například došlo k úmrtí nebo onemocnění člena rodiny, mohl se celý úřední postup pro příbuzné výrazně zkrátit. Stejně tak byla procedura kratší pro ty, co nechtěli v Československu přenocovat: Mnoho obyvatel bavorského pohraničí jezdilo oklikou přes rakouský Wullowitz do Dolního Dvořiště v Československu. Pouze zde bylo možné získat jedno- nebo dvoudenní vízum bez dlouhého čekání. Pro překročení hranice z Rakouska byly potřeba následující dokumenty:

• žádost o vízum, která stála 50 až 72 šilinků
• platný cestovní pas
• povinně vyměněná částka v hodnotě 100 šilinků na den, která se nesměla vyvézt zpět ze země
• pojištění auta
Vycestovat se mohlo přes hraniční přechod s Bavorskem.

Krátce před sametovou revolucí v roce 1989 bylo západním turistům umožněno získat na hraničním přechodu Waidhaus/Rozvadov krátkodobá víza přímo na místě za poplatek 60 marek [asi 30 euro]. Této možnosti využilo v roce 1989 přibližně 82 000 osob.
Hraniční kontrola probíhala na bavorské straně většinou bezproblémově. Naproti tomu na československé straně museli turisté počítat s několikahodinovým čekáním.
Ve výroční zprávě Bavorské pohraniční policie z roku 1975 se píše: „Na obou stranách státní hranice jsou cestující v obou směrech podrobeni absolutní kontrole. Ta na československé straně odpovídá velmi přísným metodám, které jsou běžné ve státech východního bloku a které neberou žádné ohledy na cestujícího, dobu trvání kontroly, zpoždění vlaku atd. Často byli cestující vráceni zpět bez udání důvodu. Někde jsme získali dojem, že radost ze služby československých kontrolních orgánů závisí částečně na jejich náladě a částečně na televizním programu (sportovní přenosy!). Občasné zpřísněné kontroly a pravděpodobně takovéto „interní“ záležitosti měly pak opětovně za následek několikahodinové čekací doby.“

V obdobích zvýšeného cestovního ruchu, například během Velikonoc nebo na Boží tělo, byly čekací doby až deset hodin. Přísné postupy při kontrolách zacházely až tak daleko, že cestujícím, jejichž současná podoba se lišila od fotografie v cestovním pase, byla cesta zamítnuta. Každoročně bylo na hranicích odmítnuto až 7000 občanů spolkové republiky.

Před rokem 1989 cestovali do Československa spíše obchodníci, mezi nimiž bylo hodně obchodníků se dřevem. Čistě turistické cesty byly vzácné, většinou se jednalo o rodinná setkání.
Cestující, pro které platila vízová povinnost, se museli v Československu povinně nahlásit. Místo, kde tak mohli učinit, bylo ale o víkendech a svátcích zavřené. Pokud cestující nesplnil tuto povinnost, musel zaplatit pokutu. Cestující se této šikaně podrobovali, protože nesouhlas by mohl mít za následek dlouhé handrkování na hranicích nebo zákaz opětovného vstupu do Československa.

Cestující si v Československu museli povinně vyměnit peníze, což socialistickému státu pomáhalo zvyšovat devizové příjmy. Částka se pohybovala mezi 12 a 30 německými markami na den.

Mnoho Němců dávalo při zpáteční cestě najevo úlevu, že mají nevypočitatelnou hraniční kontrolu za sebou. Poprvé po deseti letech klesl počet cestujících v roce 1974. Výroční zpráva Bavorské pohraniční policie to vysvětluje takto: „Na poklesu cestovního ruchu nesou vinu v neposlední řadě zřejmě i četné šikanující kontroly československých policistů.“

Na zpáteční cestě do spolkové republiky podávali cestující zaměstnancům Bavorské pohraniční policie zprávy o situaci svých přátel a příbuzných v Československu a pomáhali jim tak nahlédnout do dění v sousední zemi.

Některé ze zmiňovaných dokumentů najdete v kategorii "Výuka a Materiály".

Legální vycestování obyvatelům Československa do zahraničí bylo značně znesnadněno bezprostředně v souvisloti s převzetím moci komunisty v únoru 1948. Už 23. února 1948 zrušilo komunistické ministerstvo vnitra platnost všech cestovních pasů československých občanů. Získat cestovní pas nebylo pro některé občany (zejména pro ty tzv. nespolehlivé) jednoduché ani v následujících letech, a pokud někdo pas vlastnil, ještě zdaleka neměl vyhráno. Zvláště cesta do některé z nesocialistických zemí, byla spojena s celou řadou byrokratických a často ponižujících kroků, jejichž cílem bylo co nejvíce znemožnit kontakt lidí se Západem. V průměru pouze 25 % všech cestujících na hranicích se SRN tvořili českoslovenští občané. Koncem 80. let vypadala například celá procedura vedoucí k získání povolení k vycestování přibližně takto:

• Ve Státní bance československé bylo nutné podat žádost o devizový příslib. Byla to jediná možnost, jak získat oficiální cestou cizí měnu za československé koruny, ovšem pouze v omezeném množství. Žádost musel doporučit zaměstnavatel, škola nebo národní výbor. Žádost se opatřila kolkem a několik týdnů se čekalo na vyřízení. Devizový příslib byl udělován každý rok do konce března. Žádat o něj mohl každý, nespolehlivým osobám ale zpravidla nebyl přidělován. Bez devizového příslibu nebylo možné vycestovat. (Devizový příslib mohl být nahrazen pozváním. V takovém případě musel pro svého hosta devizový cizinec ve Státní bance československé složit 36,50 německých marek nebo ekvivalent v jiné volně směnitelné měně na každý den cesty.)

• Bylo potřeba podat žádost o výpis z rejstříku trestů. Výpis přišel poštou asi za tři týdny, jeho platnost byla dva měsíce.

• Muselo se požádat o výjezdní doložku (vlastní povolení k vycestování), tuto žádost musel opět doporučit zaměstnavatel, škola, vojenská správa nebo národní výbor. Zaměstnavatel vyžadoval splnění několika dalších náležitostí a osobní pohovor na kádrovém oddělení, než žádost doporučil. Rovněž škola podmiňovala doporučení pro vydání výjezdní doložky vyplněním podrobné žádosti, kde bylo nutné uvést cíl cesty, a kterou musel doporučit vedoucí učitele studijní skupiny, vedoucí učitel ročníku a předseda Socialistického svazu mládeže. K žádosti se přikládaly dvě fotografie, kolek v hodnotě 50 Kčs, cestovní pas, devizový příslib a výpis z rejstříku trestů. S žádostí se muselo jít osobně na oddělení pasů a víz Sboru národní bezpečnosti. Zpracovávání žádosti o výjezdní doložku trvalo asi jeden měsíc. Během této doby neměl žadatel cestovní pas, takže nemohl cestovat ani do socialistických zemí.

• Bylo nutné podat žádost o turistické vízum. To bylo možné přímo na velvyslanectvích v Praze, případně prostřednictvím Čedoku, což ale trvalo déle. Ke každé žádosti se přikládala jedna až tři fotografie, dále cestovní pas a výjezdní doložka. Během vyřizování žádostí o turistická víza (doba byla různá, např. průjezdní vízum do Spolkové republiky Německo bylo na počkání, vízum do Francie asi za tři týdny) neměl žadatel cestovní pas, takže nemohl cestovat ani do socialistických zemí.

• Ve Státní bance československé se pak muselo vyplnit celní a devizové prohlášení opatřené kolkem v hodnotě 300 Kčs (pro cestu nad 4 dny do kapitalistických zemí) a bylo zde možné vyměnit valuty. 

• V případě, že byl cestující vysokoškolák, musel odevzdat zaměstnavateli vysokoškolský diplom. 

• V případě, že byl cestující voják, musel odevzdat vojenskou knížku vojenské správě, a potvrzení o odevzdání vzít s sebou. 

Zdeněk Hromas: Cestování v časech socialismu (zdroj: www.totalita.cz)
Bydlím dlouhá léta v Železném Brodě. Pro zapomnětlivé a mladší ročníky bych rád připomněl, co všechno bylo nezbytně zapotřebí do roku 1990 k tomu, abych mohl čas od času /děti a manželka bez nároku/ navštívit vlastní sestru legálně vystěhovanou a bydlící sto kilometrů západně od naších hranic v tehdejším západním Německu.
Kromě platného cestovního pasu, jehož vydání bylo spojeno s nepředstavitelnými obstrukcemi, jsem bezvýhradně potřeboval z ciziny notářsky ověřené pozvání k návštěvě, které nesmělo být starší než tuším tři měsíce, v němž se sestra zavazovala uhradit veškeré možné náklady spojené s mým pobytem. Dále platný výpis z rejstříků trestů.
Zároveň do hry vstoupila vojenská správa, která vydávala písemný souhlas, případně nesouhlas s návštěvou. Mnohokrát jsem tam absolvoval stupidní školení ohledně špiónů. Další nezbytnou nutností byla žádost směřovaná na zaměstnavatele a ROH, zda-li také oni s mojí soukromou návštěvou souhlasí. Většinou písemně souhlasili, nicméně to bylo podmíněno dalšími instrukcemi a pohovory.
Na základě notářsky ověřeného pozvání, platného výpisu z rejstříku trestů, písemného souhlasu vojenské správy, zaměstnavatele a ROH, jsem na Okresním oddělení pasů a víz mohl vyplnit rozsáhlou žádost o výjezdní doložku. Žádost jsem mnohokrát přepracovával, neboť co úředník to jiný pohled na detaily. Nikdy se nestalo, že by úředník do žádosti cokoliv doplnil nebo jsem jí mohl opravit v kanceláři.
Když byla žádost konečně přijata, nezbylo než čekat na vydání výjezdní doložky, kterou jsem si musel vyzvednout osobně. Několikrát se stalo, že nebyla prý jakousi administrativní chybou v termínu hotova, a celou anabázi jsem musel absolvovat znovu, neboť všechna ta povolení a potvrzení měla určitou dobu platnosti.
S platnou výjezdní doložkou pak už jen zbývalo zajít na banku, kde jsem vyplnil žádost o přidělení devíz. Potom jsem si mohl zakoupit cca 25 DM na celou dobu pobytu, na což jsem dostal písemné potvrzení banky o jejich řádném nabytí. Před každým odjezdem jsem pak už jen musel odevzdat vojenskou knížku na což jsem obdržel písemné potvrzení opatřené kulatým razítkem. Německé vízum do pasu přicházelo do týdne od podání žádosti. Zbývalo nakoupit kolky, vyplnit celní a devizové prohlášení a vyrazit.
Pro samotnou jednu cestu přes západní hranici jsem tedy tehdy bezpodmínečně potřeboval:
platný pas, 
platné vízum, 
platnou výjezdní doložku, 
platné potvrzení o odevzdání vojenské knížky, 
platné potvrzení banky o přidělení devíz, 
platné okolkované celní a devizové prohlášení, 
neskutečně silné nervy.

Některé ze zmiňovaných dokumentů najdete v kategorii "Výuka a Materiály".